Tramvaj do stanice 

Touha na různý způsob, různě intenzivní, mířená různými směry, ale v jádru dvojího typu: apollinská, čili uměřená a vznešená, povolávající k tělu stráže rozumu a morálky – a dionýská, brutálně vášnivá, eruptivní a živelná, předávající veškerou moc smyslům. Touha, kterou nese nepřestajný a neodbytný, zdánlivě nekonečný řečový proud, valící se pomyslným korytem mezi dvěma konečnými zastávkami tramvajové linky. A to, jak se postupně ozřejmuje, v kruhovém, či spíše spirálovitě se rozvíjejícím, a tedy nikdy nezavršeném a nezavršitelném příběhu, jenž vystavěl tvůrce poučený všemožnými postmoderními finesami: uměním stylistické různosti počínaje a rozmytím hranic mezi hrdinou, vypravěčem i samotným autorem konče. Kdo je v Tramvaji do stanice vypravěčem a kdo je tu hlavní postavou? Ten, kdo vypráví, se souběžně stává obětí svého příběhu a zároveň se zrcadlí ve vkládaných listech z deníku a v dopisech, které jsou mu adresovány, ale též v těch, jež sám píše. Napříč snově-skutečným příběhem tato postava stárne a prochází zkušeností s trojicí osudových žen, jež mu nabídly trojí lásku: zrádnou, platonickou a všeobětující. Ovšem v každém případě lásku nezralou a neúplnou, bičovanou prokletím víry i traumatického dětství, formovanou především romantickým pocitem nesouladu jedince a světa. Napříč tímto pohyblivým, mezi mantinely dětství a dospělosti otloukaným příběhem, nadčasově symbolickým i detailně konkrétním a přesným, postava vypravěče/hrdiny stárne, ale nemoudří: slavnost narace, v níž na okamžik mohutně zazáří, byť jak světlem lásky, tak plamenem smrti, brzy vadne a s koncem příběhu se choulí do výchozí bezvýchodné pozice.


Recenze czlit.cz
Recenze ČRo Vltava
Receneze Dobrá adresa