I smrt se zahojí, Tramvaj do stanice

Dobrá adresa,

Jak se dnešní mladý člověk odpoutává od rodičů: tím, že od nich odejde. Jak se pak zbavuje úzkosti ze svobody, s níž souvisí samota: někoho si vezme. Jak se poté odpoutá od stereotypu a nudy, které se do vztahu vkrádají: pokouší se zplodit potomka. Co když to nejde: přichází krize. Pokud se nenaplněný vztah rozpadne? Rozejdou se. Jaké to má následky? Životní krize. Lze ji překonat? Někdy ano. Jindy ne. Zhruba takhle by bylo možné napsat synopsi nového románu pražského spisovatele Jana Pavla I smrt se zahojí. Vystupuje tu Jakub, který se potýká se svými rodiči i manželkou Sofií, později s milenkou Jitkou, do toho se mísí zdánlivě samostatný příběh Jakubovy babičky Emílie, která je fyzicky i psychicky mimo a která má za sebou dávný románek s Jamesem Deanem. Jan Pavel užívá techniky míšení několika vypravěčských hlasů a kombinuje dvě časové roviny nejprve na sobě nezávislých příběhů. Nezapře profesionální vzdělání Konzervatoře Jaroslava Ježka. Jeho román má strukturu dramatu a pořádný zvrat, finální marš a závěr, od něhož se čtenářovo vědomí v repetici vrací k jednotlivým tkáním knihy. Pevně postavená kostra příběhu a tah na branku jsou v protikladu tomu, že se Pavlova kniha nese v duchu zamlženosti, asociací a častých snů či zdání. Umění stylistické různosti a rozmytí hranic mezi hrdinou, vypravěčem a autorem, takto trefně sumarizuje formu Pavlova psaní Radim Kopáč v doslovu další knihy, která na sklonku loňska od plodného autora vyšla, Tramvaj do stanice. V krátké novele, v níž autor prokazuje umění zkratky, sledujeme tři opět nejprve na sobě nezávislé příběhy, které se až na konci spojí: naivní dívenka nemocná na smrt se platonicky zamiluje do hlavního hrdiny, který jede opilý noční tramvají a spolucestujícím rekapituluje svůj milostný život. Třetím vypravěčem je jeho poslední milenka. V Pavlových beletriích se občas zalesknou perly, moudra, která obstojí samostatně a čtenáře se dotknou takřka fyzicky, protože se s nimi naprosto ztotožní. Jsou v současnosti texty, které si s takovými vykostěnými perličkami vystačí, např. Vrhač nožů Solo lovce. Jsou v současnosti také díla, u nichž hned poznáme, že se v současnosti odehrávají. Např Jaroslav Rudiš v posledním svém románu, resp. spíše už hotovém scénáři k budoucímu filmu Potichu takticky obklopuje jednotlivé příběhy  scenériemi a objekty. Na chvíli přijde člověku cool, číst si o holce s tatoo na zádech, zvlášť když se i v tomto typu literatury poznává. Když se ale nápřah autora soustředí více na časné, pomíjivé záležitosti, které obklopují jeho současníky, než na samotný pokus zachytit něco z jejich typických příběhů, omezuje svou cílovku na ty, kterým tohle přijde módní, ale kteří z toho asi brzy vyrostou. Pavel je s Rudišem generačně spřízněný, nicméně píše úplně jinak. Možná trochu staromódně, ale ne lacině. Soustředí se na přesné vyjádření pocitů a vztahů. Věci okolo a společenská situace jsou pro něj podružné, jako by šlo o divadelní kulisy. Pavlův vydavatel neumí marketing tak jako Rudišův, nebo ho nechce dělat, obálka knihy není moc pěkná, a sám autor není příliš známý, a tak jeho tituly nebudou mít takový prodejní úspěch a kritický ohlas jako Potichu. Nicméně poctivé pitvání se v příbězích rozchodů, samoty a touhy, které všichni prožíváme, podle mě avizují, že za desítky let bude Pavel srozumitelnější a aktuálnější než Rudiš, který je koncentrovaný více na krátkodobý efekt.

Jaroslav Balvín