I smrt se zahojí, Tramvaj do stanice

ČRo Vltava

Pětatřicetiletý nakladatelský redaktor Jan Pavel má za sebou, kromě časopiseckých a sborníkových příspěvků - již tři básnické sbírky, dvě povídkové a jednu novelu, přičemž soustavněji publikuje v několika posledních letech. V současné době mu pak souběžně vychází jeho druhá novela Tramvaj do stanice v nakladatelství ARTES LIBERALES a první román I smrt se zahojí v Nakladatelství Slovart. Jan Pavel se v nich představuje jako vyzrálý prozaik, jehož texty si však přitom podržely poetickou lehkost a obraznost. Novela Tramvaj do stanice je formálně sevřenější. Vypravěčův maximálně otevřený a místy depresivně laděný monolog během noční jízdy tramvají je pouze občas přerušen replikami střídajících se spolucestujících a deníkovými zápisky mladičké dívky. O ní se na konci textu dozvídáme, že zemřela v nemocnici na nezjištěnou nemoc. Dopis, který to hlavnímu hrdinovi jaksi mimoděk sděluje a k němuž je deník připojen, zřejmě bezprostředně vyvolal jeho hraniční hlubinně sebezpytující stav, díky němuž může své myšlenky, pocity, zážitky a zkušenosti v tramvajovém monologu verbalizovat. Román I smrt se zahojí osciluje mezi minulostí a přítomností, realitou a snem, normalitou a šílenstvím. Proud vybroušených a zdánlivě vzdálených - i když vnitřně pečlivě pospojovaných - kratších textů nás do sebe vtahuje se sílící urputností, ale také hravostí. Rozpad manželství hlavního hrdiny a jeho konflikty s realitou, rozostřené a přitom pečlivě popsané imaginativní obrazy. Snad úniku, snad transformace, zpětná vazba vnějšího světa i téměř mytologická varianta romantického archetypu. To vše spoluvytváří hlavní osu románu, byť tento výčet není samozřejmě úplný. Společným motivem obou próz je pak krize, ať už jako proces či jako stav. Krize, která způsobuje, že se hlavní postavy obracejí do minulosti, do sebe i mimo sebe a snaží se najít příčiny svého aktuálního silně neuspokojivého postavení i východiska z něj. Ta se mohou samozřejmě lišit, a to nejen vzhledem k jednotlivým postavám, ale i jejich různým situacím. Partnerské a rodinné, ale - v daleko menší míře - také přátelské a pracovní vztahy, tvoří pak složitou síť hlavních krizových zdrojů, současně však i impulsů k jejich překonání. Soukromá pekla jsou střídána neméně soukromými ráji a přítomny jsou i privátní očistce. Přechody mezi těmito stavy jsou přitom často téměř nerozeznatelné a postavy teprve po nějaké době zjišťují, kde že se to vlastně právě nacházejí. Prózy Jana Pavla přinášejí spíše postupně formulované a břitké diagnózy než úspěšná léčení, trýznivé kazuistiky spíše než umně sestavené story, bolestnou sebereflexi spíše než plynoucí zábavu. A právě v tom spočívá jejich nenápadný, ale zásadní přínos.

Pavel Hlavatý