I smrt se zahojí, Tramvaj do stanice

czlit.cz

Jan Pavel (1973), absolvent Konzervatoře Jaroslava Ježka, má za sebou již tři knihy veršů, dvě knihy povídek a jednu novelu. Už nejde tedy o autora nezkušeného. Nyní se v těsném sledu objevila dvě další prozaická díla: Tramvaj do stanice (Artes Liberales, 2007, 90 stran) a novela či románová skica I smrt se zahojí (Slovart, 2007, 172 strany). Jakkoli se liší rozsahem, spojuje je jednak obdobný způsob realizace i podobnosti v rovině tematické. V obou totiž jde o životní, citové i sexuální vztahy mladých mužů a žen, respektive o jejich peripetie a kolize. Tvárný postup, jaký autor zvolil, rovněž nese rysy opakování určité stylové manýry, jaká je pro řadu děl současné prózy příznačná: je to postup prolínání dvou nebo více příběhových rovin odlišných výrazově i významově.

Velmi názorně se to projevuje zejména v kratší z obou próz, v níž je to právě efektní kompozice, která má především zaujmout a získat čtenáře. Autor ve své próze prolíná dva kontexty. Na jedné straně je to rekapitulace osudů mladého muže, Martina, jejž dvojí nezdar při pokusech navázat pomocí prostého sexuálního styku pevnější milostný vztah zavedl do pasti alkoholické sebelítosti. Jeho vyznání, do něhož se mísí poznámky spolupasažérů, je zarámováno cestou tramvají na konečnou stanici (kompoziční efekt, vrcholící v katarzi, když řidič na závěr rozpozná v opilém Martinovi někdejšího spolužáka). Na druhé straně je kontrastním protějškem této marné snahy o naplnění jednoho života tragédie pubertální dívenky, vyznávající ve svém naivním deníčku zárodečný cit lásky k protagonistovi předchozího příběhu; klíčící vztah však je v zárodku přerván dívenčinou smrtí způsobenou blíže neurčenou infekční chorobou. V motivické výstavbě mužova partu autor využil i vnějškově dobové aktuality (objevuje se tam odkaz na aféru dirigenta Kulínského vystupujícího pod průhledným krycím jménem Budínský) jako opory pro psychologickou motivaci sexuální zdrženlivosti jedné z Martinových partnerek. Nasadil do hry i cizokrajné prostředí (Řecko) jako rámec pro scénu sexuálního sblížení; př?i této příležitosti se tu objevil dokonce i motiv zdechliny, až příliš okatě připomínající známou báseň Baudelairovu. Autor také neváhal uchýlit se k motivice snových přeludů (jejich symbolika je bohužel většinou až příliš spjatá s bdělým světem postav). Přes všechny tyto víceméně již dávno osvědčené prostředky se mu nepodařilo překročit rámec sentimentality, která vyznění jeho příběhu citelně oslabuje.

Druhá Pavlova próza je v podstatě založena na podobném principu. Tentokrát jde o rozpad protagonistova manželství, jehož peripetie tu však jsou rozloženy do tří knih. V první je čtenář svědkem okolností, které rozklad manželského vztahu urychlily (významnou roli tu hraje,  jak jinak, manželova tchýně a neporozumění ze strany ženy), ve druhé sledujeme protagonistu Jakuba v perspektivě vyprávění v první osobě. Představuje svůj osamělý život v garsonce s babičkou trpící pokročilou Alzheimerovou chorobou (to je zdrojem bezděčných gagových scének působících poněkud krutě ve vztahu k nemocné) a pokračuje líčením všedního života návratu k rodičům, kdy v Jakubovi definitivně vyhasne touha obnovit ztracený vztah k manželce a kdy se sbližuje s její někdejší přítelkyní Jitkou. Čtenářsky zajímavější je kniha třetí, v níž sledujeme Jakubovu cestu na Kanárské ostrovy, kde si zařizuje obytnou jeskyni, a zároveň život Jitky v bohnické léčebně; tam pod vlivem jakési blíže neurčené mentální poruchy pečuje o pacienta, o kterém se domnívá, že je to Jakub. I tady se v závěrečném odstavci knihy dočkáme katarze. Rovněž v této skladbě použil autor. aspoň v prvních dvou dílech,  osvědčeného postupu prolínání dvou pásem, když do pásma Jakubova vplétá ve formě anglických dopisů (pod čarou přeložených do češtiny) dojemný příběh milenky známého amerického herce Jamese Deana Emilie, která po jeho tragické smrti porodí (v Čechách) syna. Také zde nalezneme motivy snové (prolínají se zážitky sexuálními, líčení sexuálního styku je vůbec oblíbenou, dnes však již poněkud opotřebovanou autorovu fikční rekvizitou).

Jestliže v první próze bylo možno autorovi vytknout téměř barvotiskovou sentimentalitu, pak v románu I smrt se zahojí se zdá, že podlehl snaze představit svůj fikční svět tak, aby působil, jako ze života. To se ukazuje zejména v pasážích druhé knihy, kde líčí protagonistův život u rodičů. Jeho obraz se zplošťuje, nese sice rysy obecné fotografické věrohodnosti, ale zároveň výraz ztěžkne v popisnost; chybí mu to, co činí umění uměním, totiž odkaz k hodnotovému pozadí, jež by tuto plochost jevové banality ukázalo v náležitém světle.

Obě knihy, jimiž se Jan Pavel v současnosti představil publiku, působí proto dojmem předčasného zveřejnění; trpí nedostatkem tvůrčího odstupu od motivické látky, který by umožnil její významové prohloubení. To nedokáží zakrýt sebedůmyslnější, bohužel spíše vnějškové kompoziční efekty, kterými se poslední dvě Pavlovy prózy vyznačují.

Aleš Haman
Vydal Artes Liberales, Slovart, Praha 2007