?

(...)

„Druhá kudlanka, kvůli který se mi naprosto zatemnil mozek, se jmenovala Beáta. Úpln?? stejn?? jako o dvacet let starší sousedka, která pro m?? kdysi, v probouzející se pubert??, byla sexuálním symbolem a o který jsem každou noc toužebn?? a tentokrát opravdu nedosažiteln?? snil. Pozd??jc jsem si začal i myslet, že je jí podobná.

Potkal jsem ji, když jsem se jednou procházel po Karlov?? most??. Pod sochou svatýho Víta sed??la krásná mladá holka, která vypadala strašn?? smutn??, a já k ní p??išel a zeptal se, proč je tak smutná… A hned jsem jí taky ??ekl, že k její kráse se ten smutek nehodí. Povídá, že vlastn?? ani neví… Tak jsme se dali do ??eči a já ji pozval na skleničku. Vůbec jsem nev??d??l, kam bych ji m??l vzít, takže když jsem uvid??l první trochu slušn?? vypadající bar, zajásalo to ve mn??. Sedli jsme si tam a já poručil láhev šampa??skýho. Pili jsme rychle a m??li oči jenom pro sebe a vypráv??li jsme si, jak je každej z nás opušt??nej. Skoro jsme se snažili p??etrumfnout jeden druhýho. Ale bylo to nádherný, byli jsme si tak blízko, že to bylo až zarážející, vzhledem k tomu, že jsme se znali asi tak půl druhý hodiny. Zase jsem ucejtil blízkost druhýho člov??ka, to když člov??k nemá, je úpln?? ztracenej a bere, kde se dá. P??ipadalo mi, že pomalu stoupám k nebi, jako ty bublinky z našich skleniček. Jenomže ty bublinky stoupaly jenom do hlavy a já se topil v hlubokejch hn??dejch očích tý holky.

Pak se v jednu chvíli od baru ozvalo: ,Jen ji mrdej, když je tvrdej!‘ Oba jsme se tam podívali. Na barový židličce sed??la stará zmalovaná ženská, smála se, p??ikyvovala a ukazovala sm??rem k nám. Já bych se tomu i zasmál, ale Beáta se zatvá??ila tak kysele, že mi ten úsm??v ztuhnul na tvá??i. D??lali jsme teda, jako že se nic nestalo. Cht??l jsem to sice trochu rozproudit, ale když jsem vid??l, že Beát?? je z toho nanic, navrhnul jsem jí, že jestli chce jít jinam, klidn?? můžeme. Konečn?? se zase usmála a vstala, že teda opravdu půjdeme. No jo… Už tenkrát m?? to m??lo varovat, ale byl jsem zase slepej, a i kdyby m?? n??kdo praštil klackem po hlav??, stejn?? by se mi nerozsvítilo. Ta ženská u baru se začala najednou p??íšern?? smát a pod ní se zv??tšovala louže. Stejkalo to po stoličce, na který sed??la. Pod ní se ta louže po??ád zv??tšovala, takže za okamžik byla p??es celou chodbu a nikdo nemohl dovnit?? ani ven, pokud nebyl ochotnej do t??ch chcanek šlápnout. Bába byla snad bezedná, takže když ji vyvedli z baru, sedla si na obrubník a po??ád to z ní teklo. Všichni se zastavovali, n??kdo se smál, n??kdo ten rybník zhnusen?? obcházel. To už totiž nebyla louže, to byl malej rybník, a my, když jsme zaplatili, jsme se museli tím rybníkem p??ebrodit, abychom se vůbec dostali pryč. Tam, v tuhle chvíli, m?? poprvé napadlo, že by muselo bejt nádherný vzít Beátu n??kam k mo??i…

Doprovodil jsem ji na metro, napsal si její telefon a slíbil, že určit?? zavolám. A myslel jsem to vážn??, byl jsem si naprosto jistej od prvních okamžiků, kdy jsme sed??li naproti sob??, že jsem zase našel n??koho, s kým mi bude dob??e. A asi hlavn?? kvůli tomu mi p??ipadal ten večer tak krásnej, že se mi ješt?? necht??lo domů, a tak jsem se jen tak nazda??bůh procházel po Václaváku. Vzpomínal jsem na gympl, jak jsme místo angličtiny, ješt?? než jsem odešel kvůli tý první holce, chodili do hospody na pivo a já jednou dostal takovej blbej nápad, že ud??láme test, jestli je možný, aby člov??k našel smysl života. Dali jsme t??i možnosti: ano, ne, nevím. Pak jsme obcházeli hospodu a každýho se ptali. Poctiv?? jsme si d??lali čárky. Moc daleko jsme ale nedošli. Asi jenom ke čtvrtýmu stolu, kde sed??l jeden d??lník, a ten se s náma dal do ??eči… On se teda dal do ??eči spíš sám se sebou a nás nutil, abychom ho poslouchali. Po??ád se p??itom houpal na židli, víc a víc, až se ozvala ohromná rána a on najednou ležel na zemi, protože se s ním ta židle p??evážila. Celá hospoda ztichla a všichni se koukali na nás a my zas na toho d??lníka. Po??ád ležel na zádech a vůbec se nehejbal. Našt??stí se po chvíli začal smát a my jsme se začali smát taky a pak i celá hospoda. Tu naši anketu i se všema čárkama jsme zmačkali a šli si radši sednout zpátky k pivu a m?? tenkrát napadlo n??co v tom smyslu, že já asi dokážu bejt šťastnej jedin?? skrz n??koho… A teď tu zase n??kdo je, jásalo to ve mn??, skrze koho určit?? šťastnej budu.

S Beátou jsme se pak vídali každou volnou chvíli, psali jsme si snad padesát esemesek denn??, ale po??ád jsme spolu nespali. Držel jsem se zpátky, respektive n??co m?? drželo zpátky… Asi to bylo tím, co mi vypráv??la. Po??ád m??la pocit, že ji každej chlap jenom využívá a že každýmu jde jenom o to šukání, takže mi vlastn?? ani nedala možnost. Nemohla se smí??it s tím, že kamkoli p??išla, vždycky se našel n??kdo, kdo ji cht??l dostat do postele. P??ipadalo mi to celkem normální a vzhledem k tomu, jak byla nádherná, bych ani nic jinýho nečekal. Jenomže ona jako by sexem čím dál víc pohrdala, jako by se jí to hnusilo…“