?

Bydlíme už od narození v rodinným dom?? v Hloub??tín??, což už je Praha, naše krásný hlavní m??sto. Náš dům, kterej se tatínek snaží už dlouhou dobu dostav??t, se mi zdá pom??rn?? velkej, ale maminka by ráda, aby byl ješt?? v??tší. To ale chce až od tý chvíle, co se nám narodil brat??íček Tomík. Maminka má totiž pocit, že pot??ebujeme víc prostoru. Já jsem ale rád, že bydlíme, kde bydlíme, protože kdybysme bydleli n??kde jinde, nikdy bych nezažil to, co jsem zažil tady.

Na zvonku u branky máme napsáno Taliánovi, tak se jmenujeme. Bohužel i proto si ze m?? ostatní d??laj legraci a ??íkaj mi t??eba bu??te nebo klobáso, i když jsem docela hubenej. Ale ten zvonek ješt?? nefunguje, takže je jedno, co je na n??m napsaný, protože pokud nechceme, stejn?? se k nám nikdo nedostane. Já se celým jménem jmenuju Michael Talián, jako ten archand??l, kterej pomáhá lidem zvládnout všechny problémy, což je ale zase dobrý.

 

 

 

Můj tatínek hraje už od d??tství na housle, a to hraní ho provází celej život. Jeho housle jsou ale taky nebezpečnej nástroj, protože se kvůli nim s maminkou často hádaj. Ale jinak je tatínek úpln?? normální a pracuje jako inženýr v ZPA ??akovice. Na jednu velkou hádku, která se stala teprve nedávno, nemůžu po??ád zapomenout. Když jdu večer spát, musím strčit hlavu pod pe??inu, abych se p??ed tím schoval, ale i tak mi p??ipadá, že zase vidím tátu, jak stojí nad hromadou t??ísek a po tvá??ích mu tečou slzy. Máma totiž vzala jeho housle, vztekle je hodila na zem a začala po nich dupat. Skákala po nich, jak se jenom dalo, protože se tatínek vrátil z jednoho koncertu až k ránu a táhlo z n??j pivo. Kdyby p??išel domů jenom pozd?? v noci, nic by se nestalo, ale on p??išel až za svítání, což bylo úpln?? nejhorší. A navíc se mu to stávalo dost často.

„Co ty víš? Copak to můžeš pochopit? Tu velikost… Tu krásu… To nekonečný nebe nad náma… Hv??zdy… To všechno tam naho??e,“ ??íkal a dojat?? p??itom zadrhával.

„Hlavn?? že to ty, ožrala, chápeš,“ začala se maminka vztekat a pak vzala ty jeho housle a už to bylo.

Tatínek stál v p??edsíni a po tvá??ích mu po??ád tekly slzy. Pomalu si k t??m houslím klekal a začal je sbírat. T??ísku po t??ísce je bral do rukou, jako když bere matka do náruče dít??, aby se s ním mohla pomazlit. Pak chodil po dom?? a ukazoval nám zbytky z t??ch houslí a vypráv??l, jak takový housle vzniknou: „To musí nejd??ív n??kdo vykopat po??ádnou jámu a do ní zasadit strom. Housle se d??laj jedin?? z javoru a javor, ten roste desítky let. Teprve pak ho porazej a roz??ežou na prkna, který se uskladn??j, aby se d??evo úpln?? vysušilo. A po dalších letech si s tím d??evem hraje housla??, až je z n??ho nakonec tady ten krásnej nástroj…“

Tatínek se podíval, co drží v rukou.

„A pak p??ijde takovej barbar, jako je vaše máma,“ kroutil nechápav?? hlavou, „a ty housle klidn?? rozšlape jako n??jaký poslední harampádí!“

„Kdybys nechlastal…!“ k??ikla na n??j v tu chvíli maminka.

Tatínek dál chodil se zbytkem houslí po byt??, kroutil hlavou a po??ád mu tekly slzy. Brat??íček mezitím pobíhal kolem, chvíli držel a kousal do nohy m??, chvíli tatínka, kterej ho hladil dojat?? po hlavičce. A brat??íček se smál, protože to všechno považoval za další skv??lou hru.

I mn?? bylo t??ch houslí moc líto, ale ješt?? víc mi bylo líto tatínka a p??emejšlel jsem, proč se lidi po??ád jenom hádaj. Je to všechno zbytečný, ??íkal jsem si, hádky jsou k ničemu a hádáním se stejn?? nic nevy??eší. Až budu dosp??lej, hádat se nikdy nebudu. Radši vždycky ustoupím, i kdyby m?? to m??lo ponížit, tak radši ponížení než hádky. Jenže jsem po??ád vid??l tátu, jak pokládá náruč s torzem houslí na místo k ostatním t??ískám. Pokládá je jako do hrobečku a najednou je celej v černým, všude je plno kytek a v??nců, dechovka hraje smuteční pochod a tátovi po tvá??ích po??ád tečou slzy a kapka za kapkou padá do jeho t??ísek.

Tatínek se pak zamknul s t??ískama v díln??, což d??lal vždycky, když se s maminkou pohádali. V??d??l jsem, že se tam opije ješt?? víc a usne s hlavou na stole mezi ná??adím.

Zalezl jsem si zpátky do postele, brat??íček už mezitím usnul a spokojen?? pomlaskával s dudlíkem v puse. A pak jsem uslyšel mámu, jak potichu vzlyká v ložnici. Tak potichu, aby to nikdo neslyšel. Určit?? už ji p??ešel vztek a teď toho, co ud??lala, taky lituje. Jist?? nechápe, jak se to mohlo stát. Cht??l jsem jít za ní, ale bál jsem se vylízt z pokoje. Maminka ty housle určit?? taky lituje, tak jako já, tak jako táta, a určit?? už myslí na to, kde by co nejrychleji sehnala peníze, aby tátovi koupila nový.

A jednoho dne, bylo to sotva m??síc po tom, je maminka opravdu p??inesla. Ob??adn?? je položila na stůl p??ed tátu a všichni jsme se seb??hli, abysme se mohli seznámit s novým členem rodiny, s novejma houslema. Nikdo jsme se nemohli vynadívat na jejich tvary, zákoutí a linii krku. M?? ale nejvíc upoutal ručn?? vy??ezávanej smyčec s ozdobnejma reliéfama, který se táhly po celý dýlce. Rukojeť vypadala jako obtočenej had, pak na sebe navazoval jeden neznámej motiv za druhým, až smyčec končil hlavou kon??. Takovýho spíš šachovýho kon??. Prost?? mi p??ipadal jako stvo??enej n??jakou tajemnou silou, tak byl nádhernej. Ale já, když jsem si ho po??ádn?? prohlídnul, jsem se začal bát, jestli ho máma n??kde neukradla. Tajn?? jsem si kupoval noviny a každej den pročítal černou kroniku, jestli se n??kde z muzea neztratil drahocennej, ručn?? vy??ezávanej smyčec. Ale nikdy jsem nic nenašel, a tak jsem si pomalu na ten smyčec ve vitrín?? v pokoji zvyknul i já. Táta ho totiž používal jenom p??i svátečních p??íležitostech, jako byly nap??íklad Vánoce, jinak m??l po??ád ten svůj starej, na kterej máma tenkrát, když mu rozšlapala housle, úpln?? zapomn??la.

Na Vánoce jsme se každoročn?? všichni t??šili jako na nejsvátečn??jší svátek roku. Nejvíc ale asi já s brat??íčkem. B??hem Št??drýho dne dopoledne jsem já zdobil stromeček, protože to je ta nejdůležit??jší v??c, aby stromeček vypadal. Dal jsem si vždycky moc záležet, aby hrál všema barvama. Ozdoby jsem na n??j v??šel systematicky, nejd??ív červený, pak modrý, pak zelený a pak další barvy. Když ozdoby došly, p??išly na ??adu čokolády z kolekcí, co táta dostával od ROH, což je taková organizace, která působí ve všech podnicích a rozdává kolekce a zájezdy na dovolenou. Máma kolekce nedostávala, protože pracuje jenom napůl na místním zdravotním st??edisku jako uklízečka, a když n??kdo pracuje jenom napůl, nic zadarmo nedostane. Pak jsem ješt?? na stromeček nav??šel ozdobný ??et??zy a úpln?? nakonec jsem ho posypal takovejma barevnejma kouskama alobalu a maminka na n??j ješt?? natrhala malý kousíčky vaty, aby vypadal jako zasn??ženej.

P??ed polednem tatínek zabíjel kapra, kvůli kterýmu jsme se nemohli dva dny koupat, protože se prohán??l v naší van??. To jsme ale s brat??íčkem sed??li radši zav??ený v našem pokoji, protože jsme vražd??ní ryb nesnášeli. Salát už m??la maminka hotovej z p??edchozího dne a tatínek ho chodil každou chvíli ochutnávat.

„Nikdy jsem lepší nejed,“ liboval si a rejdil lžící v lavoru, protože u nás se d??lá salát v obrovským um??lohmotným lavoru, a tatínek ho i tak dokáže b??hem dvou dnů všechen spo??ádat. „Co to tam dáváš, že je tak božskej?“

A maminka se vždycky smála a ??íkala, že má svůj tajnej recept.

„Jsi prost?? nejlepší kucha??ka široko daleko,“ obletoval tatínek maminku a každou chvíli ji pohladil.

Když se tatínek dob??e najedl, m??l vždycky dobrou náladu a my pak všichni s ním, i když ani já, ani brat??íček jsme salát neradi a ke kaprovi nám maminka musela vždycky ud??lat bramborovou kaši.

Po celým byt?? už to k večeru von??lo, protože maminka na plotýnce sporáku žhavila n??jakou sm??s ko??ení, která se dá koupit i normáln?? v obchod??, ??íká se tomu františek, a je to taková slisovaná pyramida, jenže ta spíš smrdí. Tahle maminčina sm??s byla naopak vo??avá.

A pak, po veče??i, když už se venku úpln?? setm??lo, jsme si sedli v ložnici, tatínek vytáhnul housle, ty nový od maminky, a začal hrát koledy a další písničky. S brat??íčkem jsme čekali, až Ježíšek zazvoní, abysme mohli b??žet ke stromečku a rozbalovat vánoční dárky, t??šit se ze spln??nejch p??ání a hned si p??ipravovat další na p??íští rok. Ale jak jsme poslouchali ty koledy, v??d??l jsem, že tyhle Vánoce Ježíšek nep??ijde a nezazvoní, a litoval jsem toho, co m?? to napadlo, takhle brat??íčka navést. Můj brat??íček m??l totiž odjakživa vrozenej smysl pro po??ádek. Kamkoli p??išel, všude začal uklízet. Nic jinýho ned??lal, než že chodil celej den po byt?? a uklízel. Ale uklízel tak n??jak po svým. M??l ve svojí hlavičce zakódováný, kam co pat??í, jenže jeho zakódování se nikdy neshodovalo se zakódováním tatínka a maminky. Proto se často stávalo, že se kartáček na zuby ocitnul na záchod?? a št??tka na mísu ležela na umyvadle v koupeln??. Vojenskej krém na boty se chladil v lednici a nebylo divu, že když si v n??m rozespalej tatínek namočil v noci rohlík, že mu nechutnal a on pak lítal ráno po byt?? a nev??d??l, komu a proč by vynadal d??ív. Vždycky se našla spousta důvodů. Já jsem si tohle všechno dával za vinu, protože jsem si myslel, že to můj brat??íček nemá v hlav?? v po??ádku od tý doby, co jsme si hráli na indiány a já ho lovil jako divokou zv????. Místo lasa jsem používal š??ůru od luxu, jenže jsem nepočítal s tím, že budu i šikovnej jako pravej indián a že brat??íčka hned ulovím. P??i prvním vrhnutí lasa se brat??íček rozbrečel a z hlavy mu po obličeji tekla krev, protože jsem ho trefil zástrčkou. Dostal jsem tenkrát takovej vejprask, že jsem si tejden nesednul. Nebo to bylo možná od tý doby, co jsme se koupali doma v kuchyni. Byly zrovna p??íšerný vedra, a proto jsem hledal n??co, čím bysme se mohli zchladit, a tak jsem vzal z lednice litr mlíka, vylil ho na zem a nafoukl jsem sob?? i brat??íčkovi koupací kruh. Jenže můj brat??íček se tak rád koupal, že si p??istrčil židli jako skokanskej můstek, kterej vid??l v televizi, když dávali závody skokanů, vylezl na n??j, a jak už to nemohl vydržet, vrhnul se šipkou dolů po hlav??. A já si pak už jenom vyčítal, že jsem toho mlíka nerozlil o hodn?? víc.

Možná proto jsem si taky ??íkal, že můžu i za to, proč Ježíšek letos nezvoní. Vid??l jsem totiž maminku, jak p??ipev??uje na kliku od okna zvoneček a od n??j táhne po celým pokoji nit až do chodby. Ale tam už jsem maminku nesledoval, protože šel kolem brat??íček a já mu tu nit ukázal a on ji okamžit?? sebral a začal pomalu smotávat, až došel ke zvonečku, kterej vzal i s nití a n??kam to všechno odnesl.

Sed??li jsme v ložnici, poslouchali, jak tatínek krásn?? hraje, a já nenápadn?? pozoroval maminku, jak je víc a víc nervózní, jako by po??ád n??co hledala, až jsem se konečn?? odhodlal jí všechno ??íct. Jak jsem brat??íčka navedl a on pak uklidil zvoneček. Maminka se ale vůbec nezlobila.

„To je dob??e, žes mi to ??ekl. Ježíšek by takhle nem??l čím zazvonit. Já teď půjdu ke stromečku a počkám tam na n??j,“ ??ekla maminka a vstala. „A až bude Ježíšek hotovej, pošle m?? pro vás.“ Jenže tatínek si vzal znovu do rukou housle a začal hrát maminčinu nejzamilovan??jší koledu, která se jmenovala Jak jsi krásné nevi??átko a která se mi taky moc líbila.

Maminka se posadila zpátky, že ješt?? počká, až tatínek tuhle písničku dohraje. Všichni jsme se zasnili, protože tatínek hrál tak krásn?? jako nikdy p??edtím, a p??emejšleli jsme o tom, jaký jsou ty letošní Vánoce úžasný, že takový nikdo z nás nepamatuje. Tatínek hrál nejenom celou svou duší, hrál taky celým t??lem a maminka musela pustit ventilátor a namí??it ho na tatínka, aby se tolik nepotil. Ale jak tatínek hrál a vkládal do tý písničky pro maminku srdce, nedával pozor a strčil smyčec do toho zapnutýho ventilátoru. V tu chvíli jsme všichni ztuhli a koukali po sob??. Brat??íček začal natahovat a maminka rychle p??erušila ticho a zeptala se, jestli jsme to taky slyšeli, jestli jsme taky slyšeli to zvon??ní. Já a brat??íček jsme se hned rozeb??hli ke stromečku, sedli si pod n??j, a zatímco brat??íček už horliv?? trhal ozdobný papíry a rozbaloval dárky, já vid??l v malý d??ev??ný truhličce ležet vedle sebe tatínkovy rozšlapaný housle a teď i zbytky z jeho novýho smyčce, kterej mu rozsekal ventilátor. Ležely svorn?? vedle sebe a já najednou zaslechnul z ložnice, jak se tatínek s maminkou zase hádaj, protože si tatínek vzpomn??l na svoje starý housle a maminka vid??la rozmetaný zbytky ze smyčce, kterej byl nejenom neuv????iteln?? krásnej, ale taky velice drahej a kterej musela koupit zvlášť, protože u houslí, jak je sehnala v zastavárn??, smyčec nebyl.

„To nemůže bejt chvíli klid?“ uslyšel jsem vzlykat maminku.

 „Co to povídáš? Co ti zase p??elítlo p??es nos?“

„Copak se dá takhle žít?!“

„A co bys po??ád cht??la?!“

„Nic!“

A já si v tuhle chvíli znovu svatosvat?? slibovat, že se v život?? nikdy s nikým hádat nebudu, to radši vždycky ustoupím, a s touhle p??ísahou jsem rozbalil svůj první dárek, což byl pletenej kulich od babičky, s velkou bambulí a p??išpendleným p??áním: aby ti nenamrzala hlava.