?

(...)

 

Všude kolem jsou lesy. Jenom husté a tajemné lesy. Vlka cestou žádného nepotkávám, ale kdyby ano, asi by m?? to nijak neudivilo. Rad??ji se vracím na zámek. P??elézám zeď zase zpátky. Kolem celého zámku je totiž opravdu zeď. Bránu žádnou nevidím. Loudám se mokrou trávou sm??rem k terase. Zastavuji se až u sochy dvouhlavého draka. Stále m?? n??čím p??itahuje. Dívám se na n??j, pak p??istupuji ješt?? blíž. Najednou se odn??kud ozve výst??el. Jedna dračí hlava se t??íští na kousky.  Zírám nev????ícn?? na tu jedinou zbývající. Pak se ale rychle rozhlížím kolem a vidím v okn?? zámku hlave?? pušky. A to, co zahlédnu hned potom, m?? dočista ochromuje: Tu pušku drží v tlapách její plyšový medv??d. Když zjišťuje, že m?? nezasáhl, začíná znovu nabíjet. Má ale jen starou ručnici s k??esadlovým zámkem, takže mi poskytuje dostatek času k út??ku. Vyrážím p??es terasu sm??rem k proskleným dve??ím. Než stačí zaznít druhý výst??el, zastavuji se uvnit??.

Opatrn?? se plížím podél st??ny po schodech nahoru do patra.Ale naho??e už vidím jen doko??án otev??ené okno a na zemi pohozenou ručnici. Trochu klidn??ji, ale p??esto opatrn??, se kradu do jejího pokoje. Kam jinam by ten holomek zmizel?  Dve??e jsou pootev??ené a já nahlédnu dovnit??.  Postel je rozházená a medv??d nikde. Pomalu vcházím a najednou se mi zatmí p??ed očima.  Když se vzpamatuji, sedím svázaný na židli a p??ede mnou stojí on, plyšový medv??d. Chci vyk??iknout n??jakou nadávku, ale pusu mám p??elepenou leukoplastí.

„Tak t?? vítám,“ povídá ten vypelichanec a kontroluje š??ůru, jestli je dostatečn?? utažená, abych se nemohl vyprostit.

Bojí se, napadlo m??, ale je mi to houby platné, protože š??ůra utažená je.A tak po??ádn??, že cítím, jak se mi provaz za??ezává do masa.  „Doufám, že se ti sedí pohodln??, protože seš prej náš milej a váženej host,“ ušklíbne se skrček, ale já si to nemyslím...

Posadí se na okraj postele a já vidím, že má v ruce nůž. Najednou se mi rozklepou kolena.  „Já si myslím, že jsi jenom p??íživník a parazit, kterýho je t??eba zašlápnout a rozdrtit, jako ten nejodporn??jší hmyz.“ Koutky úst mu zlov??stn?? cukají.

„A já to ud??lám... Já t?? rozmáčknu jako št??nici.“ Vstavá z postele a ukazuje mi svůj nůž v celé kráse. Ost??í se leskne ve slunečním sv??tle. Blíží se ke mn?? jako sadistický ??ezník k praseti. Labužnicky otáčí nožem napravo, nalevo, zase napravo, zpátky nalevo, pak ješt?? jednou a ješt??... Jenže ten pologramotný polosrstnatý trpaslík ani v nejmenším netuší, koho to má vlastn?? p??ed sebou. Když se ke mn?? dostatečn?? p??iblíží, zvrátím se na židli dozadu a kopám ho vší silou do b??icha. Odletí a praští se o st??nu pokoje. Jeho t??lo se bezvládn?? sveze k zemi. Dostávám od podlahy po??ádnou ránu do hlavy, ale v??domí našt??stí neztrácím.  Pomalu se i s židlí sunu k jeho noži, a když ho konečn?? mohu uchopit za zády do pravé ruky, poda??í se mi p??e??ezat provaz a uvolnit se. Ale práv?? ve chvíli, kdy vstávám ze zem??, zvedá se také skrček a já vidím, že má na hlav?? skvrnu od krve.

„Ty grázle jeden!“ vyk??ikne a rozeb??hne se proti mn??.

Vyskočí a narazí do m??.Vidím z blízka jeho smrteln?? vyt??ešt??né oči. Nabodne se na svůj nůž, který ješt?? stále držím v ruce. Jeho t??lo padá bezvládn?? k zemi.

Po chvíli, když se vzpamatuji, ot??u si studený pot z čela a konečn?? p??emýšlím, co ud??lám s jeho mrtvolou.  Ale musím rychle, vždyť ona se může každou chvíli vrátit.

Roz??ežu ho na kousky a n??kam zahrabu!  Nevím, proč mám pot??ebu ho roz??ezat, ale je to asi touha po jistot??, že je opravdu po n??m. Ruce se mi klepou, když ho chci začít krájet, ale našt??stí si ješt?? zavčas uv??domuji, že bude určit?? krvácet.  Ud??lám to rad??ji venku. Medv??da balím do starých novin, které leží na nočním stolku a nepozorovan?? se proplížím na zahradu. Nacházím tam jedno skryté místo až úpln?? vzadu pod takovým vysokým dubem a tam se do n??ho pouštím.A on opravdu krvácí.A jak krvácí. Krve jako z vola. Po chvíli jsou z n??ho čty??i kusy, pak osm a dál už nepokračuji, protože mi p??ijde, že to stačí, že už ho dohromady nikdo nedá.

Tak a teď ho po??ádn?? a hluboko zahrabat.  Pomáhám si nožem, protože hlína je tu nezvykle tvrdá. Hloubím bratru půlmetrovou díru, ale ješt?? po??ád mám pocit, že je to málo, a tak kopu a hrabu a kutám dál. Nakonec, když už to hloub??ji nejde, házím všechny kusy medv??da do jámy, která je lačn?? pohlcuje.

„Sbohem, ty ignorante,“ ??íkám na rozloučenou.  Hlínu na jeho hrob?? pečliv?? udusám a zamaskuji listím.

„Co tady d??láš,“ ozve se najednou za mnou a já se tak p??íšern?? lekám, až se mi na moment zastavuje srdce.

Je to ona.