Rozpustilost lolitek je krásně bezbřehá...

Rozhovor


... říká spisovatel Jan Pavel

Jan Pavel se narodil v Praze v roce 1973. Vystudoval tvorbu textu a scénáře na Konzervatoři Jaroslava Ježka; pracuje jako redaktor v nakladatelství Slovart. Debutoval v roce 1993 sbírkou básní Čtyřprocentní úrok a poté vydal dalších pět knih poezie a prózy. Nyní mu vycházejí dvě nové knížky: v nakladatelství Artes Liberales novela Tramvaj do stanice a v nakladatelství Slovart román I smrt se zahojí.

Právě jsi vydal dvě nové prózy: román a novelu. Vznikaly paralelně, nebo se sešel starší text s novým?

Tramvaj do stanice jsem napsal v těsném závěsu za románem I smrt se zahojí, určitě i proto se tu občas přelévají motivy z jednoho textu do druhého. Myslím, že jsou ty texty poměrně dost provázané, ale nebojím se, že by to bylo na škodu.

Novela má titul Tramvaj do stanice ... bylo ti při psaní inspirací Williamsovo známé drama?

Daly by se určitě vysledovat nějaké podobné rysy, ale i když mám Williamse rád, hlavně jeho povídky, nijak mě k napsání "mé tramvaje" neinspiroval. Tenhle text se psal sám. Snažím se psát pravidelně, soustavně ... sedět nad tím a nechat věcem čas, aby dozrály. Ale někdy se stane, že sednu a nedokážu přestat, dokud neudělám poslední tečku. Tramvaj do stanice byla ten případ. Ale také je pravda, že jsem měl termín, který byl naprosto šibeniční a já takové věci nerad vzdávám.

Tennessee Williams hru napsal v roce 1947, v roce 1955 se zabil James Dean, jedna z klíčových postav tvé druhé knížky I smrt se zahojí. To je náhoda, nebo tě přelom 40. a 50. let z nějakého důvodu zajímá?

Tohle bude možná výjimka, která potvrzuje pravidlo, že nic není jen náhoda.

Ostatně proč jsi Jamese Deana do svého příběhu zatáhl?

Jako kluk jsem slyšel o Deanovi vyprávět romantickou historku, která se mi vybavila, když jsem seděl nad textem I smrt se zahojí ... a já okamžitě věděl, že to tam musím zakomponovat. Sehnal jsem si o herci vše, co bylo po knihovnách k mání, ale zjistil jsem, že to byl jen výmysl, naprostá fáma. Jenže Deana už jsem měl "uvnitř" a všechno to začalo fungovat a žít pospolu. Teď si nedokážu představit, že by text fungoval bez něj.

V Tramvaji do stanice sis mimo jiné vyzkoušel stylizaci do role dospívající dívky. Jak jsi to zvládal psát jako zamilovaná lolitka?

Je to vždycky uvolňující psát za "někoho jiného". Člověk má pocit, že si může dovolit daleko víc, že si může hrát, bavit se, je svobodnější, vědomě ničím nezatížený ... je prostě schovaný za na první pohled neprostupnou, "všedovolující" maskou. A rozpustilost lolitek je tak krásně bezbřehá...

Hrdinové tvých knížek pořád někam ujíždějí tramvají, utíkají do Řecka k prameni Styxu, cestují na Kanárské ostrovy, kde se před světem skrývají v sopečné jeskyni. S čím si nevědí rady, co je trápí?

Já bych to ani tak nepokládal za útěk, podle mě je to normální hledání, kterým si procházíme všichni. Někdo ho potlačuje, pak je z toho třeba celý život nešťastný, aniž by si to přiznal, a někdo ne. Moje postavy se neskrývají, jen chtěějí najít svoji svobodu nebo jim vyhovující styl života. A co je trápí? Všechny ty úplně normální věci: tápou, zamilovávají se, rozcházejí, zmatkaří, ale naštěstí i nacházejí samy sebe.

Obě prózy končí dost tragicky: někdo umře, někdo se zblázní. Smrt se ve tvých prózách rozhodně "nehojí". Jsi skeptik?

Ale pozor ... kdo se zblázní, tak se zase uzdraví, když někdo umře, jiný se narodí nebo jeho smrt pomůže někomu žít. Jsem skeptik?

Pokud jde o vztah autor-vypravěč-hrdina, daří se ti ho v obou knihách rozostřit natolik, že váhám, kdo je kdo. Jakou pozici sis ty sám přisoudil?

To je dost těžké specifikovat. Někdy mám pocit, že jsem ještě nad tím, ale většinou všechno prožívám s postavou. Jdu s ní po cestě v nekonečném rozhovoru ... tedy spíše poslouchám její monolog a tím, co říká, tím, co chce, se pak snažím řídit.

Ty dvě knížky jsi dokončil sice nedávno, ale přesto se zeptám: Rozepsals už nějaký další příběh?

Když něco dopíšu ... rozuměj, když to jde do tisku, ve chvíli, kdy už nemůžu nic změnit ..., musím vždycky začít psát něco jiného, abych tu původní věc vyhnal konečně z hlavy. I když to pak odložím, a buď se k tomu za čas vrátím, nebo to nechám ladem úplně, je pro mě důležitý pocit, že se začíná odvíjet další příběh. Takže ano, mám rozepsaný nový text, který mi v hlavě "zraje" už pár let, ale zatím jsem si na něj netroufal. Teď mám pocit, že přišel jeho čas. Ale o čem bude, to zatím neřeknu.

Rozhovor připravil Radim Kopáč