Všechno se skládá ze střípků, z útržků, ze sekvencí, z krátkých vzpomínek... -

Rozhovor

Všechno se skládá ze střípků, z útržků, ze sekvencí, z krátkých vzpomínek..,říká spisovatel Jan Pavel..

Jan Pavel (1973, Praha) vystudoval tvorbu textu a scénáře na Konzervatoři Jaroslava Ježka; píše poezii (Čtyřprocentní úrok, 1993; Samota sloupoví, 1997; Mělké pánve, 2004) a povídky (Na pouti, 1999), vyzkoušel si také novelu (Jizvení, 2005). Dnes je zaměstnaný jako redaktor nakladatelství Slovart. Nedávno vydal sbírku povídek Až pes snese čokoládu (s M. Horákovou). Žije v Praze.

Svoji první knížku jsi vydal už před třinácti lety. Jak se za ten čas podle tebe proměnila česká literární scenerie? Mám na mysli čtenářský a kritický zájem o texty, časopiseckou produkci a její kvalitu, možnosti vydávání knížek...

Před třinácti lety... To zní skoro až strašidelně. Ale pokud se vrátím do roku 1993, kdy jsem vydal svoji prvotinu, a srovnám si to s dneškem, vidím poměrně velký posun. V první řadě si myslím, že je rozhodně větší čtenářský i kritický zájem o současnou českou prózu. O poezii to, bohužel, neplatí, tam je i dnes náklad 200 kusů docela běžnou záležitostí. Dnes už má spousta českých spisovatelů svého nakladatele, který ví, jaký náklad toho kterého "koně" prodá. Od toho se pak odvíjí všechno ostatní. Myslím, že pro čtenáře je český knižní trh daleko přehlednější. A jsem optimista i v tom, že pokud spisovatel hledá svého nakladatele, tak ho najde. Někdy to trvá, stojí to spoustu energie a snahy, ale i o tom to je. Pokud si člověk za tím, co napíše, stojí, měl by za tím také jít.

Vzpomeneš si, koho jsi tehdy z české literatury četl?

Nejdřív to bylo úplně všechno, co se mi dostalo do ruky. Od Čapka až po Skarlanta. Později mě začal oslovovat Hrabal, od Škvoreckého jen něco. Na delší dobu jsem se začetl do Jiřího Kratochvila... toho jsem i několikrát se svými rukopisy otravoval. Také Vaculíka; začal vycházet Jáchym Topol. Jeho Sestru jsem si tenkrát zamiloval. Samozřejmě mám rád Borkovce, hlavně jeho starší věci, Bogdana Trojaka. Ale to jsou jen některá jména, která se mi teď vybavují...

A koho čteš dneska?

V první řadě se snažím sledovat svoji generaci, kromě již zmíněných ... Trojaka a Borkovce, také Hůlovou, Rudčenkovou, Radka Malého, z těch malinko starších mám rád Hakla, Urbana, Balabána. Ale také jsem se nedávno vrátil ke Kunderovi; jeho Nesmrtelnost jsem si teď přečetl podruhé a určitě to nebylo naposledy. Sám přemýšlím, jestli je mi líto, že jsem si nestačil stáhnout pirátskou Totožnost.

Pokud jde o tvoje vlastní psaní, jsi schopen za těch třináct let vysledovat nějaký vývoj, posun, proměny?

Posun tady určitě je. Minimálně v tom, že mám pocit ... někdy opravdu ano..., že píšu čím dál tím hůř. Nevím, těžko říct, čím to je, snažím se namlouvat si, že jsem k sobě kritičtější a chtěl bych, aby byly věci jedna od druhé lepší. Ale ono se to ne vždy povede. Každopádně čím je člověk starší, tím cítí za věci větší odpovědnost, a to se projevuje i v psaní. Někdy je to ale možná trochu na škodu. V ničem by neměla chybět alespoň špetka spontánnosti.

Vystudoval jsi Konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu a scénáře. Dala ti ta škola coby spisovateli něco?

V první řadě mě naučila pracovat. Tím myslím sedět nad textem a přemýšlet o něm, předělávat ho, zkoušet najít nové cesty, sledovat vazby, v rámci možností se snažit analyzovat, což je u vlastního textu pěkná fuška, a zase předělávat a škrtat a znovu napsat atd. A pak také setkání s lidmi jako jsou Wernisch, Šrut, Krečmar, Kantor, Černíková, Kofránková...  to už přece stojí za to. A pokud s tebou tito lidé tráví hodiny a hodiny a rozebírají tvé vlastní texty, pak snad ani není možné se od nich něco nenaučit.

Loni vydaná novela Jizvení je tvojí první rozsáhlejší prózou ... je v té volbě žánru cosi bilančního? I v samotné knize se jeden podstatný vztah rozpadá a schyluje se k novému...

Jizvení jsem dopsal, tuším, někdy v roce 2002. Nebyl to můj úplně první pokus o delší text, už předtím jsem napsal dva romány, o které jsem přišel, když mi vyhořel počítač. Zálohy na disketách, i když jsem si je stoprocentně dělal, jsem nikdy nenašel. Teď vím, že to není zase tak velká škoda, protože za moc nestály, ale už jenom proto, že tu možnost nemám, bych do nich strašněě rád nahlédnul. Na Jizvení je zvláštní, že některé věci, které jsem tam ztvárnil, se pak následně staly. Ale asi to bude tím, že vztahy se dnes rozpadají každému a každou chvíli, a nové se přirozeně rodí.

O kom v Jizvení píšeš? Respektive jde to vůbec nepsat ve svých knížkách o sobě?

Vždycky píšu alespoň částečně o sobě. Podle mě musí všechno vycházet z vlastních zážitků, z vlastních pozorování a konfrontací. I když si člověk namlouvá, že píše naprosto smyšlený příběh, vždycky je to výplod jeho fantazie, tudíž ... jehož příběh, vychází z něho, z věcí, lidí a zážitků, které sám prožil nebo skrz sebe nechal projít. Píšeš to ty, je to tvoje, jsi v tom, ať chceš nebo ne.

Aleš Haman tvoji novelu pojmenoval jako "bizarní, takřka secesní hříčku s poněkud kafkovským nádechem" To se propadáme až kamsi na sklonek 19. století. Může v tom "nádechu" mít prsty skoro dvě století starý dům, ve kterém žiješ?

Pěkný pokus, ale zarmoutím tě ... nemůže. Už jenom proto, že jsem Jizvení dopsal daleko dřív, než jsem se přestěhoval. Mimochodem: objekt, dříve usedlost, kde teď bydlím, pochází přibližně ze 16. století. V předminulém století proběhla jen jeho úprava a rekonstrukce na letní sídlo. Sám jsem zvědavý, jak dlouho budou tyhle pískovcové stěny ještě držet pohromadě. Ale, abych pravdu řekl, nikdy jsem si nedokázal představit nádhernější bydlení.

Před několika týdny vyšla knížka povídek Až pes snese čokoládu. Tentokrát sis ovšem přizval spoluautorku, Miku Horákovou. Proč kniha ve dvou?

Ve dvou se to lépe táhne. To za prvé. Za druhé mě vždycky bavila konfrontace na první pohled různorodých textů. S Mikou Horákovou to bylo od začátku jasné. Když jsem si přečetl některé její povídky, okamžitě se pro mě stala spřízněnou bytostí. Máme mnoho podobných náhledů na věci kolem a v mnoha případech doplňujeme jeden druhého. Bylo jen otázkou času, kdy se pustíme do nějakého společného projektu. Na první pohled se může zdát, že spolu texty v naší knížce nesouvisejí, ale je to přesně naopak; já už si teď ani nedokážu představit, že by mohly fungovat samostatně.

Tvoje tři povídky v nové knize jsou velmi blízko dramatickému textu. Jejich základem je střídání hlasů i pohledů na děj. Láká tě zkusit si hru? Pro rozhlas, televizi nebo divadlo???

Mojí absolventskou prací na škole byl televizní scéná??. Rozhlas a divadlo mě lákají neuvěřitelně, divadlo ale přece jenom o trochu víc. Miluju dialogy, baví mě hrát si s nimi. Nechat postavu promlouvat k ostatním ... potažmo tváří v tvář ke čtenáři. Je přece něco tak nádherného! Skládání obrazů, aby byl výsledný celek nějakým způsobem smysluplný, je práce, která mě naplňuje určitým vzrušením, a když se to povede, následně i zadostiučiněním. Všechno se přece skládá ze střípků, z útržků, ze sekvencí, z krátkých vzpomínek na něco nebo někoho. A navíc ze všeho, co se teď děje kolem nás, zbudou v budoucnu jen krátké přefiltrované obrazy.

Co má za lubem ten titul: Až pes snese čokoládu? V hlavě se mi s tím spojuje, ehm, opravdu leccos.

S názvem je často problém. Já třeba každý název své knihy konzultuji nejprve s přáteli. A většinou, i když mám nějaký předem vymyšlený, dopadne to úplně jinak. U knížky povídek se zpravidla zvolí ta stěžejní, podle které se titul pojmenuje. Povídku Až pes snese čokoládu v téhle knížce nikdo neobjeví. Ale význam to má. S velkou chutí nechám na každém, ať ho objeví sám....

Rozhovor připravil Radim Kopáč