Rozhovor

Houser

Jak se člověku stane, že se jednoho dne odhodlá napsat knihu?

Já myslím, že je to dost jednoduché: prostě se s tím narodí. Pak už jen záleží na tom, kdy to u koho vypukne.

Nemáš pocit, že se v současné době čte čím dál méně ? Hlavně mladší ročníky? Není ti z toho smutno?

To snad ani nelze říct, že je člověku smutno. Nesmírně mě to štve. Když člověk napíše beletristickou knihu, prodá se jí pár stovek výtisků (v lepším případě). Knihy se ale všeobecně prodávají čím dál hůř. Mluví se o zhroucení knižního trhu kvůli jeho přesycenosti. Ale nevím... každý rok se totiž objeví nějaké vysvětlení, proč tomu tak je, proč se málo čte, málo chodí do divadla, za kulturou. A každý rok je to z jiného důvodu.

Jak si podle tvého stojí původní česká literární tvorba? Nezabíjí rozvoj internetu psané texty?

Asi bych zrovna neřekl, že zabíjí. Existuje pár zajímavých literárních serverů, kde může člověk prezentovat své texty a číst si na ně názory. To je jistě užitečná věc. Kniha zůstane knihou, i když se podle všeho stane v budoucnu něčím ne zcela běžným a dovolit si knihy kupovat bude mít možnost čím dál tím méně lidí, protože budou ještě dražší, případné dotace menší... hmm, asi bude opravdu veselo...

Věříš na magii slova? Já takové stavy zažívám v muzice. Existuje taková věc ještě v současné literatuře, nebo je to zapomenuté "umění starých mistrů"?

Jistěže existuje! Jinak by celá literatura ztratila smysl. Alespoň pro mě. Možná se někomu ze "staromilců" může něco takového zdát, ale pak je to jen jeho osobní neschopnost otevřít se novému a přemýšlet o věcech, o tom, co vidím, slyším, čtu... Nechci tím říct, že se to týká všeho nového; i současnou literaturu dusí záplava braku, jako všechno, ale kdo si chce najít "to svoje", to, co mu nejlépe sedí, tak zcela jistě najde.

Na "Ježkárně" jsi tuším studoval obor textu a scénáře. Neláká tě napsat nějaké texty k písním?

Ono ani tak moc nejde o to, jestli to člověka láká nebo ne, ale jestli mu to jde. A mně písňové texty, přiznám se, nikdy moc nešly. Povinně jsem jich na škole samozřejmě napsal fůru, ale ani jeden z nich bych veřejně prezentovat nechtěl. Teď si ale vzpomínám, že jsem otextoval několik písní, které jsem v dávné minulosti prezentoval v literárních kabaretech v divadle v Trojické, ale to je snad už dávno zapomenutý hřích.

Absurdita prostupuje částí tvé tvorby (neřku-li celou). Jak vnímáš reálnou absurditu všedního dne, kterou můžeme každodenně zažívat?

To je téma na hodně dlouhou diskusi. Když to hodně přeženu, klidně si dovolím říct, že absurditu dnes najdeme úplně ve všem. Devadesát procent lidí pět dní v týdnu, když ráno otevřou oči a udělají první krok, směřuje k tomu, aby se dostali včas do práce, kde se, nadneseně řečeno, snaží vykonávat něco, co by mělo přispívat k vývoji a "povznesení" lidstva. A čím rychleji se lidstvo vyvíjí, tím rychleji si pod sebou podřezává větev. Proč tedy děláme ten první ranní krok?

Povídky, básně, novely, scénáře ... v kterém útvaru se cítíš nejlépe?

Já rád prózu... :-) Občas si ale neodpustím napsat básničku, novelu, scénář.

Na své poslední práci - sbírce povídek - Až pes snese čokoládu, jsi spolupracoval s Mikou Horákovou. Vím, že jste blízcí přátelé, ale přesto...  nebylo tam trochu jiskření?

Letos vyšel román I smrt se zahojí a novelka Tramvaj do stanice. Až pes snese čokoládu je záležitost loňského roku. Nicméně to byla příjemná záležitost. Já myslím, že jsme do sbírky vybrali hlavně "jiskřivé" texty... takže ano, bylo.

Co Jan Pavel a divadlo? Tvá záliba v černém humoru, kafkovské absurditě a symbolice k tomu zcela vybízejí...

Divadelní hra je pro mě už delší dobu výzvou. Myslím, že to nebude tak dlouho trvat a do něčeho se pustím. Miluju dialogy, jeviště mě vždycky fascinovalo a přitahovalo jako autora i jako bezprostředně účinkujícího. I když jsem jinak docela plachý člověk, jednou za čas se objeví touha exhibovat.

Vím, že jsi podnikal jako vydavatel a šéfredaktor časopisu Trips, pak jsi byl většinou zaměstnán jako redaktor. Myslíš, že se u nás dá psaním živit?

Pokud myslíš uživit se psaním beletrie, tak se 90 procent píšících lidí se jenom tím uživit nemůže. Náš knižní trh je příliš malý a dostat se "ven" není legrace. Jako novinář na volné noze - to už je lepší, ale člověk se musí "sakra" otáčet a vnucovat a připomínat a žadonit o nevyplacené honoráře... a mít pevné nervy. Hodně pevné...

Je ještě nějaká literární forma, kterou jsi dosud nepoužil, ale chtěl by sis ji vyzkoušet? A vůbec baví tě pouštět se do experimentů?

Rád zkouším nové věci, jak už jsem říkal, chci se pustit do divadelní hry; také mě láká film. Ale všeho dočasu. Až přijde ta pravá chvíle a otevřou se nové obzory...

Který z titulů, jejž jsi za svůj život přečetl, tě nejvíce oslovil a ovlivnil?

Narychlo mě napadají tři dost nesourodé knihy: první je Marquezova Kronika ohlášené smrti, odtud moje láska k retrospektivě, pak Hemingway, opomíjená novela Mít a nemít ... tady zase sugestivní vyprávění a střídání poloh a nakonec Sestra Jáchyma Topola, což pro mě byla svého času srdeční záležitost.

Soukromá otázka ... co říkáš na fenomén Harry Potter ... četl jsi jej? (Omlouvám se za stupidní otázku, ale nemohl jsem si pomoct.)

Teď se docela bavím kauzou o plagiátech v Tescu. Přijde mi nepředstavitelné, že by se v ten samý den mohl na trhu objevit na první pohled nerozpoznatelný padělek. Sám jsem zvědav, jak to dopadne. S nadsázkou si říkám, že jestli stojí někomu za to padělat současnou beletristickou knihu, nemůžeme na tom být s prodejem knih ještě tak špatné, jak jsem prve říkal.

Pracuješ v současnosti na něčem novém, nebo si dáváš "uměleckou pauzu"?

Pořád na něčem pracuju. Teď jsou to zase povídky. Některé by měly vyjít časopisecky, a jestli půjde všechno dobře, nová povídková sbírka spatří světlo světa letos na podzim. Dobrá povídka je pro mě pořád vrcholem veškerého prozaického snažení.

rozhovor připravil Aleš Michálek