Rozhovor

literarni.cz


Jan Pavel (nar. 1973) letos na jaře vydal už svou v pořadí devátou knihu, sbírku povídek Zbytečnost (Nakladatelství Slovart). My jsme se jej ptali nejen na jeho literární začátky, plánovanou trilogii či chystanou divadelní hru, ale i na jeho mínění o současném knižním průmyslu. Tady jsou jeho odpovědi.

Vystudoval jste Konzervatoř Jaroslava Ježka, konkrétně tvorbu textu a scénáře. To dává tušit, že jste k literární tvorbě tíhl už v mládí. Kdy se u vás poprvé projevil zájem o literaturu? Směoval jste vždy tímto tvůrčím směrem, nebo jste měl v mládí i další sny?

Myslím, že jsem odmala směoval k nějaké tvorbě. Na základní škole to bylo dětské divadlo, výstupy na besídkách, vymýšlení scének… Psát jsem začal někdy v té době, mohlo mi být něco kolem 14. Ale byly to jen zamilované básničky pro spolužačky, rozhodně se nedá říct, že bych tenkrát psal něco cíleně, to přišlo až daleko později. Ale že chci dělat něco kolem (novináře, redaktora, scénáristu…), to jsem si přál už v té době. Živit se jen psaním jsem ale nechtěl nikdy, a nechci ani dnes.

Sbírka povídek Zbytečnost rozhodně není Vaší první knihou. Jak se s odstupem času díváte na svá předchozí díla? Měl jste třeba po vydání Čtyřprocentního úroku (autorův debut, sbírka básní – pozn. red.) o své kariéře lepší představy, nebo jste si naopak tehdy úspěch spíše nepřipouštěl?

Podle mě každý, kdo vydá jako 20letý knížku, má o ní zákonitě nějaké sny: že se díky ní stane slavným, že nikdy nevyšlo nic geniálnějšího… To se ostatně stává, i když v daleko menší míře, u každé právě dopsané knihy. člověk je z ní nejprve nadšený, pak se najednou dostaví pocit, že text nestojí za nic. Je třeba to nechat uležet… Samozřejmě, že jsem tenkrát toužil po tom, aby se Čtyřprocentní úrok líbil. Když jsem držel sbírku poprvé v rukou, nevěděl jsem, jestli mám skákat radostí nebo brečet štěstím. Dneska už mi to přijde spíš úsměvné…

Máte nějaký autorský zvyk, na který nedáte dopustit? A co Vám pomáhá ve chvílích, kdy s textem nemůžete hnout z místa?

Každý má jinou metodu, já se snažím psát pravidelně. Myslím si, že soustavná práce je pro mě důležitá. Ale když s textem opravdu nemůžu hnout, nechám ho být, snažím se věnovat něčemu jinému, přijít takzvaně na jiné myšlenky, a pak se mi většinou stane, že se uprostřed noci probudím a najednou „je to tam“. Někdy ale takovému vysvobození předcházejí desítky bezesných nocí…

Kromě vlastní literární tvorby pracujete i jako redaktor Nakladatelství Slovart. Věnujete se tedy knižnímu průmyslu v podstatě každý den. Má člověk poté ještě doma chuť na čtení, jak by se snad dalo říci, na vlastní pěst? A pokud ano, oslovila Vás v poslední době nějaká kniha, kterou byste čtenářům mohl doporučit?

Chuť by určitě byla, čas a síla už tolik ne. Ale v Nakladatelství Slovart dělám spíše populárně naučnou literaturu, takže číst si beletrii „pro sebe“ mi problémy nedělá. Přečetl jsem teď plno dobrých knih, které bych doporučil, mám třeba v této chvíli rozečtené, pravda, s obrovským zpožděním, Selský baroko Jiřího Hájíčka. Rozhodně doporučuji. Řekl bych, že Hájíček je lepší s každou další knihou.

Myslím, že to tak chodí. Podle mě jsou dva typy autorů. Ti, kteří zazáří hned na začátku, už pak většinou jen upadají. Ti druzí stoupají pomalu schod po schodu a snaží se psát lépe a lépe, zkrátka a jednoduše vyzrávají.

Jak jsem se dočetl v jednom nedávném rozhovoru, kvalita české spisovatelské scény současnosti podle Vás klesá. Je to dáno šířkou produkce, kdy se na pulty dostávají i knihy, které by před pár lety neprošly ani přes toho nejshovívavějšího nakladatele, nebo něčím jiným? A jak si podle Vás český trh stojí ve srovnání s mezinárodní scénou?

Z vlastní zkušenosti vím, že velký nakladatel (tedy ten, který má prostředky na reklamní kampaň) dokáže prodat i ten nejstupidnější titul. Bohužel náš knižní trh se začíná podobat těm západním, a to hlavně v tom, že čtenář koupí, co je mu vnuceno, zhltne, o čem se dozví. V novinách už recenze téměř nevycházejí, nanejvýš anotace. Znám několik fundovaných recenzentů, kteří to za současné situace vzdali. Bohužel po nich zůstala díra, kterou zaplnili většinou ne příliš zralí, nebojím se říct: „patlalové“, kteří semelou dohromady páté přes deváté, jen aby ukázali, co všechno vědí.

Obecně se soudí, že zájem o tištěnou knižní produkci klesá, protože mládež přechází k monitorům počítačů, informace jsou volně dostupné na Internetu, zábavu přinášejí počítačové hry. Přesto kvantum vydaných titulů rok od roku roste. I hlupák se musí ptát, kde je tedy pravda. Jak to vidíte Vy? A má šanci s četbou knih pohnout třeba populární anketa Kniha mého srdce?

Každá kampaň na podporu dobrých knih je záslužná. Čte se rok od roku méně, nedokážu si ani představit, jak to bude vypadat za pár let. Každý rok slyším: tento bude zlomový, pak se ukáže, co bude dál. Zhroucení naprosto přeplněného knižního trhu se také čeká už několik let. A zatím nic. Nejhůř je na tom paradoxně čtenář. Aby dokázat přefiltrovat informace o tom, co kde vyšlo a co stojí za to číst a co ne, na to by potřeboval spoustu času, který dnes nikdo nemá. Takže se mu dostane jen knih, které jsou propagovány nejmasovější nebo nejagresivnější kampaní. Spousta, ne-li většina, dobrých knih zapadne, nikdo si jich ani nevšimne. O knihách, které se prodávají po desetitisících, o takzvaných „superbestsellerech“, snad nemá cenu ani mluvit…

Zpět k Vaší tvorbě. V rozhovoru jste také přiznal, že se chystáte pustit do zatím blíže neurčené divadelní hry. Máte už o příběhu nějakou představu? Mělo by jít spíše o komorní drama pro několik postav, nebo máme očekávat hru pro celý herecký ansámbl?

Mám několik námětů, všechny jsou ale komornějšího rázu. Nemám rád na jevišti moc postav. Stačí i jediná, třeba Krapova poslední páska Samuela Becketta, to je přece nádhera... Určitě svoji hru postavím hlavně na dialozích, moje prózy na nich také často stojí. Dobře napsaný dialog mě vždycky doslova fascinuje. Neznám moc současných autorů, kteří umí vystavět dialog. To vede také k tomu, že se mladí nemají bohužel od koho učit.

Ve své novince Zbytečnost jste osudy postav pouze naznačil a nechal je otevřené. Kolegovi Radimu Kopáčovi z magazínu UNI jste v rozhovoru přiznal, že zamýšlíte vytvořit celou trilogii. Co si máme od dalších dílů slibovat? Máte v plánu vrátit do hry všechny postavy ze Zbytečnosti? A dočkáme se pouze navazujících povídek, nebo zamíříte i do minulosti jednotlivých postav?

Jestli se budu vracet do minulosti postav, zatím nevím. Možné to ale je. Psaní je jako rozjetý vlak. Člověk si namlouvá, že ho řídí, že to má pevně v rukou, ale ve skutečnosti nemůže nikam uhnout, může jen přibrzdit, zastavit nebo naopak zrychlit. Koleje se táhnou pořád dál, co ale přijde za další zatáčkou nebo co se objeví za horizontem, těžko říct. Uvidíme, kam mě v tomto případě zavedou...

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho tvůrčích nápadů.

Rozhovor připravil Jakub Ehrenberger.