Zbytečnost

Tvar, 3/2010

Něžné brutality, úkladné banality

Literární tvorbě šestatřicetiletého Jana Pavla se naši kulturní recenzenti vyhýbají pomalu jako čert kříži, a přitom nejnovější soubor osmi povídek nazvaný Zbytečnost je již osmou Pavlovou knižní publikací! Tento pražský rodák píše i poezii a má na svém básnickém kontě dvě útlé sbírky, zdá se však, že v posledních letech již s konečnou platností přesedlal na prozaického Pegase, proto připomeňme alespoň jeho novelu Jizvení nebo románovou etudu I smrt se zahojí. Prozatím je ale Jan Pavel pravděpodobně umělecky nejpřesvědčivější jako povídkář a právě jako povídkář na sebe před deseti lety upozornil v Hostu sbírkou kratších próz s názvem Na pouti… Svým způsobem se k této své prozaické prvotině vrací – a to nikoli náhodou nebo zbytečně – i v nynější Zbytečnosti.

Pro tyto komorní povídky, v nichž poznovu zaznívají některé autorovy utkvělé motivy a traumatické situace, které již můžeme znát z jeho dřívějších knížek, je zřejmě nejcharakterističtější vědomí bolestné, třebaže navenek tak trochu přitlumované a až nehorázné nesouvislosti mezi životními sny, iluzemi a ideály, a mezi každodenní životní realitou, otupující stejnou měrou jako zraňující, tj. vědomí, které sehrává v prozaikových postavách určující, ne-li přímo fatální roli již v dětství a které se do jejich myslí znovu s proradnou neúprosností vrací či které ožívá i v jejich dospělých rocích. Rezultátem takového všeprostupujícího vědomí se posléze stává svérázný amalgám právě nejrůznějších motivů a situací, které jako celek vtiskují všem konkrétním povídkám i povídkové sbírce jako celku dominující romantizující pocit zbytečnosti života a zbytečného života.

Zároveň ovšem k leitmotivům knížky náleží rovněž stavy jakési malátné zhrzenosti, liknavého bilancování, jakož i bezradného reflektování prozatímní životní pouti. Nejde však o žádné příběhy velkých deziluzí nebo katastrofální skepse: Pavel se uvážlivě drží komorní roviny vyprávění, volí metodu živých, byť zkratkovitých nebo i nedoříkajících dialogů, vše podstatné, co se v jeho short stories odehrává, probíhá z valné části jakoby mimo vlastní líčení a vlastní vypravěčské reálie. Navíc jsou některé povídky do určité míry dopovídány a někdy zčásti dopovězeny v povídkách následujících, pročež osm próz ze Zbytečnosti tvoří v úhrnu jakési trsovité povídkové pásmo, jehož společným jmenovatelem může být nazírání života jako snu, života jako zdání. A také vesměs explicitně nevyslovované hledání něčeho tak prý tuctového a něčeho zcela nepostradatelného jako smyslu života – života kéž by se porůznu proklubávajícího z klubek samých zbytečností.

Nalézaného však nebo nenalézaného? Pavel na první pohled píše o neatraktivních konstelacích anebo o zdánlivě tolik „obyčejných věcech“, jenomže to nejčastěji bývá pouze komorní a záměrně civilně komponovaná předehra, jež se uzavírá v okamžiku, kdy se v textu dostavuje nějaký dramatický, fantaskní nebo i tragický akord. Z profánních banalit se potom jakoby znenadání vynořují poťouchlé a úskočné brutality, realizující se způsobem, který nic nedbá na psychické rozpoložení zaskočeného vypravěče, a poté se stávající zvláštními svorníky všech za??azených povídek. Do určité míry nemálo zádumčivé až rozjímavé povídky Jana Pavla pak promlouvají jako texty o brutalitě, ještě více o brutalitách, leč pohříchu o takových, které vstupují do vypravěčova příběhu víceméně nenápadně, neokázalé, o to však mnohdy neústupněji. Stávají se totiž s přispěním roztodivných okolností obvykle tím, co má nebo může mít „absolutní moc nad životem“, protože paradoxně nejsou ani trochu zbytečné, nicméně zejména svou brutalitou si vynucují právo na významnou součást naší existence – a svou brutalitou poté takovou lidskou existenci stírají, ponižují nebo ztrapňují.

Slovo existence tu nepadlo náhodou: ve svém jádru jsou totiž Pavlovy povídky příkladem existencialistických povídek, resp. postexistencialistických povídek, takových, v nichž příznačně existencialistická dilemata mohou sice být sebevíc zašifrována a skryta ve všednodenních výjevech, scénkách a epizodách, pokaždé však vystupují na povrch a představují myšlenkový tmel všech jednotlivých textů. Většinou jsou ale předkládány nebo naznačovány teprve v okamžiku, kdy už je pozdě na životní volbu anebo kdy už tato volba byla předčasně a zbytečně, o to však nenávratněji učiněna. Ať už Pavel píše o dětských traumatech nebo o krkolomných problémech lidí mladšího středního věku, pokaždé lze k interpretaci těchto líčení najít schůdný existencialistický klíč. Leč s přihlédnutím k tomu, že i když se postavy někdy nechtějí „navrátit se do zbytečného života“ (byť k tomu dospívají v situaci, z níž není žádného východiska), v reálu se do těchto zbytečných životů neustále vracejí, setrvávají v nich a třeba i navzdory sobě dál prožívají svá oblíbená dilemata a zdomácnělá traumata. Proto také nakonec svůj svíravý pocit nenaplněnosti života s různou intenzitou nejednou reflektují s představou životní naplněnosti.

Můžeme-li tedy při četbě Pavlových povídkách hovořit o jejich myšlenkové i umělecké zakotvenosti v poetice literárního existencialismu, v přítomnosti počátku třetího tisíciletí spíše literárního postexistencialismu, vyplývá z toho poznatek, že kniha podobně temperovaná jako autorova Zbytečnost představuje určitý polemický akord vůči nadvládě postmodernismu nebo vůči převládající postmoderní situaci v českém písemnictví. Jenže Pavlovo existencialistické objevování dětství v dospělosti a souběžně i dospělosti v dětství, stejně jako někdy až modelová prozaikova líčení nahodilých určujících okamžiků existence, to vše možná také signalizuje formující se novou poetiku, spjatou s tvorbou generace, která vstupovala do literárního života na přelomu minulého a nynějšího desetiletí. Smysl pro tajemnost a tajuplnost nejrozličnějších fenoménů našich životaběhů se tady snoubí se zálibou v určité fantasknosti, která je ve většině případů dána právě metamorfózami banality v brutalitu, případně i zpětným rozpoznáváním brutální podstaty třeba i již z paměti zdánlivě nadobrovytěsněných banalit.

Život jsou jen samé skvrny, konstatuje se v jedné povídce ze Zbytečnosti, a podotýká se, že jde všehovšudy nebo především o „nesmazatelné skvrny, které se přelévají jedna přes druhou“. Takto pointilisticky však prozaik nikterak nepíše, snaží se vyprávět příběh a postihnout nuance našeho podvědomí, v tomto duchu ovšem náš člověčí všehomír citlivě vnímá a takto de facto brutálně v důsledku nahlíží i nekonečné světečky ulpívající v nejvšednějších banalitách. Ale i ty nejobyčejnější skotačinky života mohou mít svou radostnou a sympatickou podobu, a proto stojí za to blahopřejně vyzdvihnout skutečnost, že recenzovaná knížka Jana Pavla Zbytečnost vyšla koncem loňského listopadu v Thesaurus Editora, přeložená pod souhrnným názvem Inutilidades. V Brazílii, kde jinde? Co je však lepší, když o některém autorovi kritika mlčí a je překládán v cizích končinách, anebo když o někom čteme na všech sloupích, ale kupříkladu zrovna v Jižní Americe kde nic tu nic? Zbytečná otázka, zbytečné odpovídat. Život je sen, život je i zbytečnost. A někdy také literární snění o zbytečnosti.

Vladimír Novotný