Zbytečnost

literarni.cz, 7/7/2009

Jan Pavel vystudoval tvorbu textu a scénáře na Konzervatoři Jaroslava Ježka, pak si prošel publikační činností v několika tiskovinách, aby svou prozatimní cestu zakotvil coby redaktor Nakladatelství Slovart. Po celou tu dobu psal poezii i prózu a prohluboval své literární umění. Z jeho posledních děl zmiňme novelu Tramvaj do stanice (2007) a román I smrt se zahojí (2007). Teď mu péčí jeho zaměstnavatele Slovartu vychází nejednoznačně nazvaná sbírka povídek Zbytečnost (2009). Jakou zbytečnost to má vlastně autor na mysli? A co vůbec nabízí jeho sbírka?

Pokud jste zatím podobně jako já neměli možnost literární tvorbu Jana Pavla poznat, vězte, že sborníkem Zbytečnost si říká o místo mezi moderními vypravěči. V jednotlivých vzájemně propojených povídkách nám autor nabízí studii toho, jak se nám některé dětské příhody mohou jako bumerang vrátit po letech v čase, kdy už se zdají dávno zapomenuty. Nejsou to vesměs příběhy nikterak přitažlivé a něěkteré by se snad daly zařadit i mezi traumata. Ať tak či tak, pamatovat byste si je nechtěly ani vy. Tyto traumata a zastrčené vzpomínky pak nechává autor ve volně navazujících povídkách vyplout na povrch v těch nejméně očekávatelných okamžicích, ve chvílích relativního klidu a stability, kdy to nikdo z protagonistů nečeká.

Jako reprezentativní případ, možná vůbec ten nejmarkantnější, jsem si vybral hrdinku Sabinu z povídek Bez obav a Skvrny. V povídce Bez obav je mladičká dívka Sabina vystavena pohledu na zcela nehumánní chování dvojice svých kamarádů. Ti násilně odeberou dalšímu spolužákovi jeho oblíbené morče a před zraky vlastníka i Sabiny jej uvaří v hrnci s horkou vodou. Téměř ďábelský experiment poznamená samozřejmě nejen vlastníka morčete Kristiána, který je v době činu bezmocně přivázán ke stromu, ale i do něj tajně zamilovanou Sabinu, pro niž je týrání zvířat naprosto nepředstavitelné. Tehdy to odnesl jen Sabinin žaludek, ale po letech… opusťme teď dvojici mučitelů i nebohého Kristiána, s nimiž se opět setkáváme v povídce Zbytečný život, vdejme Sabinu za sympatického Martina a nechme ji nasednout do automobilu, který manželský pár doveze na návštěvu k Sabininým rodičům. Martin řídí a cesta probíhá hladce, když tu se jim pod kola přichomýtne neznámý pes. Martin jej nešťastnou náhodou přejede a z psa vlastně udělá trpící hordu masa, které už by k životu nepomohl ani ten nejlepší zvířecí felčar. Přijde mu tedy logické, že psa ještě jednou přejede, aby netrpěl. Jeho ženě jako by však náhle sepnul v mozku spínač a dlouho potlačovaná vzpomínka na umučené morče je zpět včetně všech souvisejících psychických stavů, které taková negativní vzpomínka přináší.

Zbytečnost nicméně rozhodně není žádnou sbírkou psychologických povídek. Autor nikomu nic nepředhazuje a záleží jen na vás, jestli se na jeho povídky budete dívat pouze jako na krátké příběhy ze života, nebo se po jejich přečtení zeptáte sami sebe, co vlastně řídí naše životy. Opravdu jsme to my, kdo rozhoduje o našem konání? A nevstupujeme snad jako nepoučitelní tvrdohlavci několikrát do téže řeky?

Jan Pavel své dílko napsal v duchu moderní literatury, s vypravěčskou lehkostí a svižností. Jednotlivé povídky jsou přímočaré, vesměs jednoduché a okleštěné od veškerého nadbytečného slovního balastu až na samotnou podstatu svého příběhu. Více než samotný popis přitom autor v mnoha povídkách sympaticky nechává vyniknout dialog, který se pro něj často stává i hybatelem děje. Dialog, který podobně jako samotný text svým precizním zpracováním předkládá čtenáři důkaz vypravěčových kvalit, k nimž se autor musí pročíst a propsat, než si je doopravdy osvojí.

Povídky ze sbírky Zbytečnost jsou čtenářskou jednohubkou bez zjevných vyšších ambicí. Autor nechává jednotlivé postavy pronikat do životů těch ostatních, proplétá jejich osudy a vytváří tak svědectví jen několika málo životů, do nichž však lze s nadsázkou dosadit osudy každého z nás. Ať už při četbě vyhledáváte odpočinkové příběhy nebo epické studie lidského chování, Zbytečnost vás v obou ohledech uspokojí. Sice pouze na několik málo hodin, ale pokud je to daň za lehkost a svižnost samotného vyprávění, pak to beru všemi deseti.

Jakub Ehrenberger