Zbytečnost

Právo, 16/04/2009


Jan Pavel (1973) do své osmé knížky Zbytečnost poskládal hrst krátkých, jakoby samostatných povídek. Vybrousil je do minimalistického sevřeného tvaru a k pohonu jejich děje použil hovorové dialogy. Próza komponovaná ze zdánlivě autonomních mikropříběhů, které se nenápadně splétají ve stejných hrdinech, zachycuje tytéž postavy v dětství i v dospělosti, pojednává o zapouzdřených komplexech z dětství jako příčinách nevyrovnanosti dospělých. Pavel píše o ublížených, zraněných dětech trápených jak svými vrstevníky, tak rodiči, a o jejich pronásledovatelích. Tyhle dvě skupiny se však - když vyrostou – ocitají příznačně na opačných pólech společnosti: dříve trápení se dostali na vysoké společenské posty, někdejší trapiči se utápějí v podřadnějších zaměstnáních a kritických sociálních podmínkách. Animozita mezi nimi tak nemizí, ale narůstá a zasuté dětské vzpomínky jsou vhodnou záminkou pro rozpoutání her, které už nejsou tak dětské jako utopení morčete v hrnci s vařící vodou.

Pavel nás vrací do podivuhodného a pozapomenutého panenského světa dětství, nezformovaného symbolicky konstruovaným sociálním řádem. Do d??tství, kde jsou úhelným kamenem poznání jednotlivosti, bezprostřední okolí a vlastní prožitky; do období, kdy se necháváme oslovovat světem, kterému plně nerozumíme. Tušíme ale, že věci mají smysl. A naopak touha po celkovém pochopení, fakticky po umrtvujícím racionálním zaškatulkování, je zkázonosným motorem, který nás žene do záhuby. Jak archetypální je obraz dětí, které si stoupají na špičky, aby zahlédly velký dospělý svět. Zdá se být tak tajemný, neznámý a svůdný!

Děcka ještě netuší, že za kamennými tvářemi dospělých, kteří, zdá se, vědí, jak to všechno je, bývá ve skutečnosti úzkostná nejistota zbavená iluzí a nadějí. Co se v dětství zdálo tak slibné, zůstává po několika iniciačních dobrodružstvích nakonec jen klopotnou všednodenností, uťápnutou nutností žít ve společnosti a přijímat její regule. Je to svět, který nejde mít rád, ale s nímž je nutné smířit se jako s nutným zlem. A je to svět prožívaný s větším či menším uvědoměním, že jsme vlastně nikdy nedospěli. Že se za námi vlečou nejranější komplexy a neustále nás svazují tak, že nejsme schopni jednat svobodně a plně užívat darovaného času. Jak to komentuje Sabina, jedna z Pavlových hrdinek: Život jsou jen samé skvrny. Nesmazatelné skvrny, které se přelévají jedna přes druhou.

Jak s tím vším žít? Těžko. Ještě že se dá smysluplný svět a život alespoň předstírat před našimi dětmi. Ó, ten náš svět dospělých je tak vážný a úžasný, milé děti!

JAROSLAV BALVÍN