na pouti...

Tvar, 16/1999

Po dvou sbírkách poezie - Čtyřprocentní úrok (1993) a Samota sloupoví (1997) - vydal letos Jan Pavel v brněnském nakladatelství Host sbírku povídek Na pouti... První čtyři povídky (Lov aneb o myších a lidech; Housle; Krádež; Učitel) mají řadu výrazně společných rysů, jimiž se liší od těch druhých. Jsou nevelkého rozsahu, s prostou, sporou fabulí a s překvapivou pointou (či její absencí).

Neukvapené otálivé, digresivní vyprávění (jež místy připomíná Hrabala) si pohrává s přelíváním motivů či motivickým paralelizmem, přičemž leitmotivem je mezilidský vztah anebo osamělost, smrt; a vypravěče charakterizuje dětsky laskavý, zvědavý a naivní pohled. Jako by si tu autorův talent připravoval prostor pro větší rozlet. Povídka Na pouti (v pořadí pátá) tvoří zlom, a to nejen svým větším rozsahem: Výrazný je posun v oné motivické přelívavosti, ta zde totiž do značné míry ustupuje vykonstruovaným čachrům s poutavými motivy (jako je slepota či třináctá komnata anebo vůbec pouť), jsou to motivy natolik vratké, že nesklouznout ke kýči - jak vlastně? Autor se zjevně začíná potýkat s problémem, jak větší rozsah vypravěčsky zvládnout. Místo nečekaným rozuzlením a odhalením kulminuje povídka předvídatelnou pointou, k níž s okázalým máváním na čtenáře spěje.

K tomu stojí poukázat na to, že název knížky je - na rozdíl od názvu povídky - zakončený těemi tečkami, což značí celkový důraz na neukončenost a hlavně apel na čtenářovu schopnost přemýšlet dál než jen k pointě. To však začíná být pro čtenáře dost velký problém v momentě, kdy je pro autora samotného problémem pointa. Ještě okázalejší tah na poitu (ovšem nezdařilou) je v povídkách Karty (echo předešlé povídky Na pouti) a Loutka (echo předešlé povídky řeka). Ústředním motivem Loutky je viselec František a je hodna snad jen kvůli tomu, jak autorovi totálně chybělo vcítění do ženské psychiky (vypravěčkou je žena - ovšem toliko podle gramatické shody) a jak si se svým oblíbeným motivem, totiž motivem smrti, najednou nevěděl rady. Zejména v povídkách Řeka a Bade je cítit snaha vyvážit dříve nasazený dětsky udivený pohled optikou určité melancholie a skepse, tím se však jen laskavé podivování světu mění v samoúčelnou žvanivost a zápecnické mudrování nad životem, smrtí a chutí piva. Ve výčtu "nezdařilostí", tak jak jsem to nastínil, tedy na pozadí prvních čtyř povídek, by nebylo obtížné pokračovat, ovšem vznikl by tím klamný (!) dojem, že první čtyři povídky jsou prostě povedené a zbytek jim to kazí...

Oproti sbírce neopubertálních veršů Čtyřprocentní úrok, kde se doslova není čeho původního chytit a kde jen přečíst těch asi třicet stránek sice upřímného, leč čirého kýče je čtenářská oběť, byla Samota sloupoví výrazným posunem k osobitosti. Knížku Na pouti ... zase lze nahlížet jakožto pokus o překonání výrazu nalezeného v Samotě sloupoví. Jan Pavel se do určité míry "navrací" ke stylizaci ze Čtyřprocentního úroku, kde píše úvodem tyto verše: "Kam spěje/ dnešní poezie/ jestli ji píšou takoví/ jako já?". Rozuměj: Já vlastně nechci dělat žádnou literatúru, já jenom tak píšu. Formou pro tuto stylizaci už však není báseň, ale povídka. jenže autor se k této stylizaci nevrací proto, aby z ní jako prozatér vytěžil něco nového, spíš se zdá, jako by se jí - jakožto toho, co už "umí" - chytal tam, kde ztrácí prvotní jistotu rozletu a kde se potácí mezi důvěrou ve svůj prostý talent a nedůvěrou, zda má co říci.

Adam Gebert