I smrt se zahojí

ČRo, 16/04/2008

I smrt se zahojí Název knihy, pokud vyznívá dramaticky, nepochybně zajistí dílu velkou část přitažlivosti. Titul I smrt se zahojí v sobě takový potenciál určitě skrývá. K jakému obsahu a ke kolika splněným příslibům se nakonec čtenář propracuje, to už je ovšem třeba ověřit četbou samého textu, v tomto konkrétním případě románu Jana Pavla. Autorem, který dokáže své knihy ke čtenáři poslat s lákavým titulem, je Jan Pavel (nar. 1973), spisovatel, který vystudoval tvorbu textu a scénáře na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a v současné době pracuje jako nakladatelský redaktor. Jeho texty vyšly např. v Literárních novinách, Tvaru či Textech. Kromě tří básnických sbírek (Čtyřprocentní úrok, Samota sloupoví, Mělké pánve... a Křik havranů na kopcích) publikoval povídky (Na pouti..., Až pes snese čokoládu), novely (Jizvení, Tramvaj do stanice) a nyní tedy i román. Děj knihy je rozdělen do tří oddílů, v nichž se postupně proměňuje pozice hlavního hrdiny, mladého muže Jakuba, který se potýká s problémy ve vlastním manželství i ve vztahu k rodinným příslušníkům. Jestliže na počátku je vyprávěno o Jakubovi, ve druhé části může čtenář pozorovat svět Jakubovýma očima. Třetí oddíl knihy je pak téměř detektivním ponorem do nitra hlavního hrdiny. Přeskakování pohledu pozorovatele a přesouvání jeho pozice nevyznívá jako matoucí, naopak, je zřejmé, že práce s tímto výrazovým prostředkem autora baví a dílu prospívá. Celkově není v románu I smrt se zahojí mnoho postav - tou stěžejní je již zmíněný mladý muž, ostatní spíše statují, komentují, dokreslují situace. A také rozptylují základní téma. Méně pozitivně už vyznívá podivná konstrukce, vsazená mezi realitu a fikci, odkazující k ženě, která se snad kdysi setkala s americkým hercem Jamesem Deanem, počala s ním dítě a po jeho smrti při automobilové nehodě se vrátila do socialistického Československa, kde porodila syna, Jakubova otce. Poněkud nadsazená a neuvěřitelná zápletka sice pracuje s předurčeností. Tím, že autor nic určitého nepotvrdí, ale ani nevyvrátí, jenom naznačuje, zůstává u námětu, ale nepropracovává jej. Sice nabízí zajímavý nápad, ale zároveň se vystavuje nebezpečí konfrontace se skutečností. Abstraktnější zasazení děje by zde bylo možná vhodnější. U jednotlivých postav setrvává líčení u jejich obyčejnosti, lidskosti, v tragice stáří i bezradnosti středního věku. Nemoc, fyzická i psychická, je zde výrazným momentem, s nímž si autor evidentně neví rady (s nímž si, spravedlivě budiž řečeno, nikdo rady vědět nemůže), a proto jej nechává vyčnívat z příběhu ve všech nepřijatelných a odpudivých momentech. Román Jana Pavla nevzbuzuje tak silné emoce, jaké by si díky ústřednímu tématu zasloužil. Vyprávění rozprostřené do několika časových rovin a úhlů pohledů je slibné, dokonce chvílemi i překvapivé, ale způsob jeho podání je jaksi odtažitý, distancovaný, ne nedůvěryhodný, ale jakoby pasírovaný skrze obavu, aby nepůsobil změkčile. Poněkud silácká pozice občas odvádí pozornost a vzniká jistá disonance mezi tím, že autor se snaží popsat a zpodobnit vnitřní prožitky a myšlenkové pochody hlavního hrdiny a faktem, že je překrývá rádoby siláckými klišé. Přiznané slabosti jsou pak v důsledku potlačeny, možná i přehlédnuty. Na jejich výpovědní potenciál autor rezignuje. Vzhledem k tomu, že v ději hrály podstatnou roli, příběh občas ztrácí souvislost a celek se ke své vlastní škodě zplošťuje. Možná stačilo málo, méně "chrabrosti", více vcítění a souzvuk formálních a obsahových prvků by byl vyváženější.

Milena M. Marešová