Jizvení

Host, 01/2006

Škleb plyšového medvěda

Při četbě prózy Jana Pavla Jizvení zaujme na prvním místě asi kompoziční metoda, kterou bychom mohli nazvat splétáním lana. Příběh sestává z jednotlivých vláken, vzájemně do sebe zaplétaných, až se konečně v závěrečné kapitole spojí a pevně utáhnou. Zpočátku čteme příběhů několik, navzájem zdánlivě nesouvisejících: nosnou linii tvoří hrdinovo dobývání dívky na jakémsi přízračném opuštěném zámku, kde se čas před mnoha lety zastavil a zanechal za sebou kroměě hlavní protagonistky dva fantomatické sluhy a dva zvláštně zbarvené psy, temnotu, prach a tlející těžké závěsy. Do tohoto příběhu jsou vkládány vzpomínky na dětství či epizody s reáliemi příběhu ze současnosti. Vypravěči a postavy pohybují dějem bez omezení a bez ohledu na zákonitosti vypravěčské perspektivy, přítomnosti a minulosti nebo skutečnosti a snu. Přechody jsou sice náhlé, ale zcela samozřejmé a ze všeho nejvíc připomínají sled obrazů filmového scénáře; scénáristiku ostatně autor vystudoval. Ocitla jsem se najednou příjemně uvězněná ve svý volnosti, říká jedna ze ženských postav. Tato slova platí v jistém smyslu i o výstavbě fikčního světa. Autorovi se podařilo dosáhnout rovnováhy mezi explicitností a tajemnem: tajemný je v již zmíněném postupném odkrývání světa svých postav, jejich identity a vztahů, a také ve snově surreálných kulisách, do nichž děj situuje. Na druhou stranu však používá postupy, za jaké by se pro jejich jednoznačnost hraničící s banalitou nestyděl leckterý triviální žánr; především ve vnitřních monolozích postav čteme úvahy, jaké lze nalézt u hrdinek lacině psychologizujících próz pro ženy. Zde však jde zřejmě o něco víc než jen o identifikaci laskavé čtenářky se svou literární družkou: takováto schematizovaná psychologie postav má své místo v rámci experimentu, v němž se rozvíjejí určité životní možnosti.

Próza tedy nedrží pohromadě díky nějaké jednoznačné narativní linii směřující z jednoho bodu k druhému. Uchýlíme-li se ještě jednou k metafoře splétaného provazu, můžeme mluvit o uzlících na jednotlivých pramenech v místech, kde se setkávají. Těmito uzlíky jsou u Jana Pavla osvědčené prostředky: ozvuky vlastních jmen, díky jimž odhaluje čtenář identitu postav, nebo využití výhody telefonního rozhovoru, u kterého má nezúčastněný pozorovatel možnost slyšet vždy jen jednu polovinu, a tak když nakonec uslyší i tu druhou, zapadnou do sebe jako ozubená kola a s nimi zčistajasna zapadnou na svá místa i figurky na autorově šachovnici. Významnější jsou ovšem motivy, které proplouvají všemi pásmy bez omezení: dvojhlavá příšera v podobě přeludu, horečnaté vidiny či rozpadající se sochy na nádvoří tajemného zámku, míchaná vajíčka, mrtvé mouchy nebo plyšový medvídek. Tento plyšový medvídek je zřejmě mezi těmito motivy nejpodstatnější, nejen proto, že je vyobrazen na obálce. Vystupuje v různých rolích, jako neživá hračka i jako živý tvor, a nabývá až stejné platnosti jako postava. V různých kontextech je ztělesněním jednoho z vrcholů partnerského trojúhelníku, nenarozeného dítěte, traumatu z dětství či špinavých minulých událostí, které se v sobě člověk bezúspěšně pokouší zabít. Že tyto zlověstné významy nese zrovna hračka tak milá, jako je plyšový medvídek, přibližuje Pavlovu prózu hororu, kde nevinné věci nabývají hrůzostrašných rolí a atributů.

I pro postavy tedy platí jisté rozostření, zamlžení soustavy základních kamenů literárního díla. Je to příležitost si připomenout, že postava v literatuře není ničím víc než ideou, prázdnou pozicí, neznámou proměnnou ve vzorci, jenž je epistemologickým obrazem situace, kterou chce autor pojmenovat. Zde jsou touto situací mezilidské vztahy, jejich složitost a občasná bezvýchodnost.

Všechny popsané experimenty s formou, kompozicí či identitou postav přirozeně nejsou objevem Jana Pavla. Kapitoly o nich tvoří již dávno pevnou součást pomyslné poetiky literárního díla 20. století. Je na místě uznat, že jich autor neužívá samoúčelně, aby na ně upozornil; zrovna tak se úspěšně vyhnul přeintelektualizované samolibosti a teatrálního odstupu od textu vnímaného jako ???hra???, jak tomu někdy u podobně efektních próz bývá. Naopak: chce-li autor zpochybnit podstatu postavy, nejspíše tím upozorňuje na herecký či dokonce loutkový charakter člověka, přičemž si klade otázku: Koho před kým hrajeme? Koho hrajeme, majíce zjizvené nitro? Až nápadné je, že autor stejným způsobem neodhaluje fiktivní povahu vyprávěného ??? snad proto, že jeho svědectví má vypovídat o skutečných lidech a jejich životě. Jan Pavel neobjevil nový literární tvar. Napsal ???jen??? knihu o démoničnu, sebeklamu a jizvení z dávných ran. Jeho plyšový medvídek má ve tváři velmi odporný škleb. Každý člověk ho v nějaké podobě zná.

Jan M. Heller