?

Povídková kniha Zbytečnost vyšla v Brazílii

V brazilském nakladatelství Thesaurus Editora vyšla povídková kniha Zbytečnost (Inutilidades). Jedná se o jednu z prvních knih autora nastupující generace, která byla p??eložena do brazilské portugalštiny. Za podporu, koncepci a realizaci projektu je t??eba pod??kovat velvyslanci ??eské republiky v Brazílii, panu Ivanu Jančárkovi. Za financování p??ekladu pat??í pod??kování Ministerstvu zahraničních v??cí ??R.

 

vsechny knihy je mozne objednat na www.kosmas.cz
iliteratura.cz (Zbytečnost) - RECENZE

Umrlčí zvon bije tmou
Jan Pavel: Zbytečnost, Slovart, Praha 2009, 114 stran

Do útlé sbírky Zbytečnost shromáždil Jan Pavel povídky, které navzájem spojuje tematika smrti. Smrt se v nich objevuje ve svých rozličných podobách: hrozná je p??i utrápení zví??ete v rámci kruté d??tské hry, parodická v podob?? neúsp??šného, ale o to up??ímn??ji mín??ného pokusu o sebevraždu, p??ízračná p??i tajemném nočním proz??ení mladé ženy, nep??ítomná p??i reflexi básnické tvorby. Tato n??kdy i hororová látka slouží jako základní, avšak nikoli jediný svorník osmi mikrop??íb??hů.

Nosným kompozičním principem celku sbírky je temporální perspektiva, ne však ve smyslu uceleného vypráv??ní: zvolený půdorys povídkové sbírky autorovi umožnil sledovat osudy postav na n??kolika epizodách z jejich života. Vnit??ní souvislosti mezi nimi jsou skryté, osv??tlují se postupn?? na základ?? mezitextových signálů, p??edevším vlastních jmen, ale i n??kterých zdánliv?? okrajových motivů, nap??. skvrny – takže čtená?? může postupn?? objevovat b??h událostí a jejich dopad na životy postav, které nebyly vysloveny. V t??chto kompozičních architektonických postupech je Jan Pavel jakožto prozaik nejsiln??jší: dílky skládačky do sebe zapadají nenásiln?? a p??irozen?? a ačkoli se časová perspektiva klene p??es n??kolik desetiletí a obrovské časové úseky tedy „chybí“, neztrácí celek na sev??enosti a p??ehlednosti.

Druhým „t??žišt??m“ Pavlova prozatérství je rys, který bychom mohli nazvat „dokumentaristickým“. Pavlovy prózy vykazují zvláštní afinitu ke každodennosti, k životu, „jaký je“. Již to, že nemáme jako čtená??i k dispozici románovou linii, úb??žník plynutí času a vývoje postav, nýbrž „po eleatsku vytrhané zlomky“ (??ečeno s Cortázarem), je v souladu s lidským životem, který – navzdory p??edstav??, která je stejn?? tak rozší??ená, jako nepravdivá – neuplývá jako souvislý proud, nýbrž je sledem fragmentárních obrazů. Možná je na vin?? prost?? po??ádná porce autobiografie. V n??kterých mužských hrdinech jednotlivých povídek, kte??í p??i p??echodu z jedné do druhé amébovit?? prom????ují svou esenci a nabývají charakteru buď spletence autora, vyprav??če a postavy, nebo jeho jednotlivých vláken, anebo různých mezistup??ů, rozpoznáváme metamorfózy jediného subjektu, typického p??edstavitele „hrdiny s nevyjasn??ným vztahem ke sv??tu“. Také to je románový typ: ko??ení už v 19. století, v obratu od pikareskního hrdiny atomizovaného sv??ta k postav?? stojící – a to je podstatné – v konfliktu k jeho celku. Stejná afinita se projevuje v p??irozených dialozích, které jsou jakoby odposlouchané z reálných situací – hádky, roztomile p??itroublé v??ty zamilovaného mladíka pronášené k jeho milé. Stejn?? dův??ryhodn?? se tvá??í i vnit??ní monology. Občas se Janu Pavlovi poda??í uhodit h??ebík na hlavičku a vyk??esat výrok aforistické, tak??ka gnómické platnosti: mezi kandidáty na nejlepší z nich rozhodn?? pat??í vzkaz ženy své dávné lásce z d??tství „Vím, že t?? nemůžu mít, protože ty nemůžeš mít m??.“

Tím je ovšem výčet pozitivních charakteristik Pavlových próz vyčerpán a je načase vyslechnout druhou stranu.

Povídkám by slušela promyšlen??jší práce s určitými motivy, které se legitimují jako jejich základní stavební kameny. Práv?? v tom, že motivy na tuto svou funkci k??iklav?? upozor??ují, spočívá jeden z nejviditeln??jších nedostatků sbírky. V úvodní povídce Holčičky je nap??íklad motiv kv??tiny uveden do snu malého d??včátka jen proto, aby na n??m autor mohl vystav??t záv??rečnou pointu. Jist??, literatura v současné situaci může upozor??ovat metafikčními signály na to, čím je – tedy literaturou –, a užití podobného postupu by bylo v souladu s hravostí, jež je jinak pro Pavlovy prózy typická. Taková autorská gesta na sebe však berou zpravidla podobu ironické distance, jejímž úkolem má být shodit buď autora samotného, anebo literaturu jako takovou – a aby to fungovalo, musejí být podpo??ena dalšími znaky ve významové výstavb?? textu. To bohužel není p??ípad Jana Pavla, který naopak t??ží ze svého obratného pohybu v každodenní realit?? a své skv??lé schopnosti p??evád??t ji na papír. Když ovšem nechává svůj papír tak trochu hlasit?? šustit, současn?? si z druhé strany podkopává kompoziční výstavbu a výsledný hrad z písku p??íliš nedrží pohromad??. N??co podobného platí i pro určité nesourodosti v textech samotných, které si ??íkají o ost??ejší redakční, chceme-li dramaturgický dohled.

Závažn??jší je tendence k nápadnému vypointování povídek v jejich záv??rech. Jan Pavel se nespokojí s konstatováním zmín??ného konfliktu mezi jedincem a sv??tem, ale snaží se ud??lat další krok za jeho hranici, p??ičemž cílem tohoto počínání má z??ejm?? být určitý mravní apel či obecné poselství týkající se lidské existence, lásky, hledání, dobývání a hájení vlastního místa ve sv??t?? a marnosti takového počínání apod. Snad je zajatcem p??edstavy, že se to od literatury očekává? Anebo prost?? nedův????uje svému čtená??i a jeho inteligenci či lyrickému instinktu, takže mu „syntézu“ naservíruje až pod nos? Nutno ??íct, že v tomto ohledu by autorovi i povídkám prosp??lo i trochu skromnosti: tam, kde je autor doslovný, neubrání se lacinému moralizování či vyhrocuje svůj postoj (postoj svých postav) opakováním romanticko-dekadentních klišé, která nakonec ústí do banality.

Sečteno a podtrženo: Jan Pavel dokázat povýšit každodenní zkušenost na bohatý materiál a nápadit?? jej p??etavit do drobných útvarů, jejichž funkcí a p??ínosem je oslovit čtená??e v oblasti jeho vlastní zkušenosti. To dobrá literatura d??lá a bezesporu d??lat má. Jako by však Jan Pavel zůstal v půli cesty: v určité fázi čtení je z??ejmé, že autor si úpln?? neví rady s tím, čím jeho povídky mají být. Budeme-li se držet kovolijecké metafory, vytáhl nakonec z chladné vody pokroucené tvary, jejichž nepravidelnosti lze buď vysv??tlovat s oprávn??ným rizikem na??čení ze znouzectnosti, anebo mlčet. Kdyby autor v??noval trochu víc energie pom??ru látek ve slitin?? anebo následnému broušení, kov by zazn??l jasným, čistým hlasem – a jako správný zvon by chytil u srdce.

 


© Jan M. Heller

Zajmav odkazy:
2008
TOPlist

Z recenze na:

Zbytečnost, Bohdan Volejníček, knihovnice.cz

Už od prvních stránek je to p??edevším autorova nevídaná schopnost, s jakou lehkostí dokáže čtená??e p??enést, či snad vtáhnout do svého p??íb??hu.

Detail knihy >>

Z recenze na:

I smrt se zahojí. J. Balvín, dobraadresa.cz

V Pavlových beletriích se občas zalesknou perly, moudra, která obstojí samostatn?? a čtená??e se dotknou tak??ka fyzicky, protože se s nimi naprosto ztotožní.

Detail knihy >>